Deti ulice

Italská poválečná kinematografie, stavějící na základech realistického filmového umění, proslavila na celém světě několik tvůrců nové generace, kteří vycházejí ze současné sociální italské problematiky a snaží se přiblížit divákům současný život italského lidu. Na jednom z předních míst v řadě těchto umělců stojí režisér Vittorio de Sica, důsledně uplatňující svůj hluboký smysl pro sociální spravedlnost. Jeho vynikající filmové dílo „Děti ulice" (v originále „Sciuscíá) je dramatickou obžalobou buržoasní společnosti a její t. zv. civilisace. Je obžalobou sociálních poměrů v Italii vyvolaných fašismem a druhou světovou válkou, které nesou odpovědnost za morální zkázu budoucí generace. Divák dobře pozná, že praví zločinci, kteří ve filmu vystupují nejsou děti za zločince označované, nýbrž dospělí, kteří dopustili fašismus a válku, kteří místo výchovy dětí jich využívají k zločinům a ženou je tak do náruče pseudospravedlnosti, která nepochopením psychologie mladistvých provinilců a „výchovou" ve smyslu fašistického drillu je zatlačuje stále hlouběji do propasti zločinu. — Film „Děti ulice" si stejně jako pozdější dílo režiséra de Sicy „Zloději kol" vynutil přes bouřlivý odpor italských měšťáckých kruhů úctu a uznání všech pokrokových diváků doma i za hranicemi a zařadil se tak mezi nejvýznamnější díla poválečné světové kinematografie. Filmový přehled 11/1954 (03.01.2009)

Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. (18.09.2023)

Ďalší silný neorealistický filmík Vittoria De Sicu rozpráva príbeh dvoch priateľov, ktorých rozdelí pobyt v polepšovni. V snímke sa konfrontuje povojnová ignorancia dospelých voči neskazenej zasnenosti detského sveta. Realisticky pôsobivé expresívne dielko s jednoduchým príbehom, ktorý je ale pútavo rozprávaný a vykazuje typické prvky neorealizmu - (sociálna kritika tentokrát spojená s otázkou starostlivosti o deti). Film býva v rámci neorealizmu považovaný aj za jeden z najpesimistickejších, ale aj najsilnejších a režisérovi sa podarilo ma vtiahnuť hneď od úvodu do sveta snov a krutej reality Pascala a Giuseppeho. (18.04.2005)

Řím, krátce po druhé světové válce: sirotek Pasquale ( Franco Interlenghi) se svým mladším přítelem Giuseppem (Rinaldo Smordon) se pokoušejí prokousat pomocí čištění bot. Aby mohli uskutečnit svůj velký sen o vlastním koni, zaplétají se do nebezpečného černého trhu... Vittorio De Sica se po válce načas odvrátil od svých bezstarostných komedií a pustil se do budování pravého neorealismu, který se nemilosrdně, avšak vlastně nezaujatě, obořuje do bídné situace italské poválečné mládeže, ale především do "dospěláckého" chování a přístupu k minimálně zatím duševně nezkaženým dětem. (14.04.2005)

jistě zajímavý počin, především svým morálním dopad (co je vlastně přátelství a jaké má vůbec hranice), ovšem nutno poznamenat, že čas se na filmu notně podepsal a rozhodně se nedá tvrdit, že by děj v dětské věznici nějak svižně ubíhal... Nic proti tomuto filmu ovšem nemám, je to jistě čistá filmařina, před kterou nelze než smeknout klobouk, ale dal-li jsem De Sicovým (o poznání vyspělejším a zručnejším) Zlodějům kol hvězdy 4, nemohu tento film hodnotit jinak, než o hvězdu méně.. (19.10.2005)