Hany

„Chceš přidat?“ „Jo.“ A já jako divák bych si taky nejradši dal rovnou nášup nebo aspoň pár desítek minut navíc. Ono těch necelých osmdesát minut sice bohatě stačí, protože příběh není nijak extra nosný a bez mučení se přiznávám, že nemám ponětí, co (jestli vůbec něco) tím chtěl/i básník/ci říct, ale stejně byla jednoduše radost to sledovat. Pokud totiž Hany něčím skutečně vyniká, pak zejména provedením, kdy se kamera pohybuje mezi postavami, událostmi a několika prostředími zdánlivě bez střihu. Pár jich tam ale přesto bude; jeden z nich je zjevný, ale osobně jsem napočítal další tři situace, kde se podle mě stříhalo - dvakrát kamera postupně vyjede do vyšších pater domu a jednou ujíždí před mužem na kole (všechny tři však mohly být technicky vyřešeny klidně i jinak). Tvůrci si nezaslouží nic než obdiv, že si na takový projekt (a v tak mladém věku) troufli; filmové situace na sebe vždy plynule navazují a zároveň se souběžně odehrává v popředí i pozadí více plánů, mezi nimiž si kamera vybírá a staví je tak do popředí, aby je zanedlouho opustila a k některým z nich se později opět vrátila. Na realizaci tedy nepochybně velice náročná a zároveň promyšlená záležitost, k tomu navíc výteční herci, moc příjemná hudba a hlavně neopakovatelný genius loci noční Plzně (ze které toho ale zase tolik nevidíme, pravda). (26.09.2014)

Velký potenciál a řemeslně zdařilé dílo, ve kterém kamera plynule proplouvá z jedné situace do druhé, zatímco zvuk je sestříhaný a nesmírně sympaticky tak dokresluje celou atmosféru. První polovina mě bavila, po krásně natočeném pouličním střetu už jsem se však se scénářem začala významně míjet, aby mě nakonec zklamalo, že jsem se o postavách nedozvěděla prakticky nic (více scén jako tu s otcem v parku!) a že jsem se nedočkala ani žádného vyústění. Vím, že ona prázdnota je do jisté míry cílem a z čistě myšlenkového hlediska bych si snad i dokázala ocenit, jako divák ale asi očekávám trochu víc. Nicméně i přes střízlivé hodnocení a komentář ale nakonec Hany považuju za jeden z nejzajímavějších českých filmů, které jsem v poslední době viděla. (02.05.2014)

Prázdná prázdnota nevypovídající o ničem, ani o prázdnotě samé. Jestli tohle má být pokus diagnostikovat generační frustraci, vzniklo jen hezky nasnímané generační klišé. Scénáristické cvičení s mizerně vybudovanými charaktery, nezajímavě stagnujícími situacemi, které ani při snímání na jeden (tři) zátah(y) nevytvářejí dojem fluidnosti času a prostoru, ale spíš rozpačitého těkání od detailu k detailu a odtud k bezradně zacyklenému celku. Přirozenost hovoru neustále sráží to, že postavy vedle všedního blábolení zdůrazňují i nošení masek a exhibicionistické zakrývání vlastní bezvýznamnosti (je to místy tak úporně doslovné, až to působí naprosto nerealisticky). Podstata frustrace a agresivity tu nejspíš nezáměrně vystupuje jako něco, čeho se tvůrci zpoza bezpeční kavárenských výloh skrytě obávají, ale nejsou schopni tomu dát smysluplný tvar a motivaci. Při odkazu Samira na London Riots se mi ve vztahu k Hany vybavuje výsměšný refrén destrukční symfonie londýnského rappera Plana B: "Oiy! I said Oiy! / What you looking at you little rich boy! / We're poor 'round here, run home and lock your door / don't come 'round here no more, you could get robbed for." Od nejmladší generace bych čekal radikálnost, dráždivost, podvratnost, ne pohodlné neobjevné stereotypy. To si fakt můžu jít dřepnout do Hany Bany a tupě čumět na ulici, kde se už roky děje to samé prázdné, nepodstatné, zato notně uřvané nic. Dvě za odvahu zkusit točit jinak a celkem působivou Žiaranovu kameru. [40%] (28.04.2014)

Zpracováním na české poměry nezvyklá, ambiciózní a zajímavá, ale bohužel zmatená sonda do několika hodin vykonstruovaného života neexistujících loutek. Těžko uvěřitelný bzukot Ulice by mi ale sám o sobě nevadil. Poetické odtržení od reality mi je vlastně sympatické. V průběhu snímku ale došlo k několika dějovým (sugerovaně kauzálním) kolotočům, které jsem naprosto nepochopil. Zmatek vrcholí ve třetí čtvrtině snímku (riot), kdy se tento totálně rozsype. Škoda. (03.12.2014)

„Hele zeptáme se tady mladýho zoba, ne? Ať nám řekne takovej mužskej pohled na věc, viď? Oni chlapi obecně dost hluboce cejtěj všechno, viď?“ – „Jo no, to cejtíme.“ – „Že jo?“ – „Hlavně třeba ryby.“ Hany je po delší době jeden z filmů, který se mi nejen, že špatně hodnotí, ale vůbec jakkoliv uchopuje. Dokonce se mi těžko rozhoduje, zda se mi snímek spíš líbil či ne. Styl natočení mě vcelku zaujal, „štafeta“ navazování (pomocí postav) mi přišla docela přirozená, nenásilná a zajímavá (přestože jsem posmutněl pokaždé, když se centrum dění „vyneslo“ pryč z ústředního podniku, jakkoliv byly třeba řeči štamgastů v nedaleké hospodě taky docela výživné). Nepochopil jsem však, proč tvůrci porušili avizovanou (a samozřejmě imaginární) „jednozáběrovost“, když to vlastně absolutně k ničemu nevedlo (vtěsnat do filmu další postavu, která by publikum „dostala“ zpátky do Hany, by jistě žádný problém nebyl, takže o co mělo jít?). Nejsilnější na filmu mi přišly (místy až dokonale) absurdní dialogy. Při jejich poslouchání mi dokonce ani tak moc nevadila zjevná stylizovanost (jen občas), protože to, co si nanejvýš birazní postavičky sem tam sdělovaly, mě upřímně hodně rozesmávalo (i Jirkův dlouhý monolog na cestě k zastávce překvapivě nezačal nudit). Bohužel však docházelo na hlušší místa (otec s kolem?!) a jejich korunovací byl moment, který přišel zhruba po hodině projekce. Po střetu na ulici se totiž celý film ponořil do zdánlivé anarchie, já nechápal proč, co tím chtějí tvůrci říct, a Samirův počin mě rázem přestal bavit. Cíl filmu mi tak zůstal utajen (snad nemělo být pointou toho všeho něco tak banálního, jakože si „na veřejnosti“ hrajeme na něco jiného, než ve skutečnosti jsme), a pokud jím naopak mělo být čistě pobavení (a snad i jakási satiricky zabarvená sonda do nočního života určité věkové a společenské skupiny), byla poslední dvacetiminutovka naprosto zbytečná a mimo. Ve výsledku tak hodnotím „neutrálním“ průměrem. „Jo a potom, pak asi půl hodiny bylo ticho, to asi přišel ten její táta, hele ten je taky takovej…“ – „Co?“ – „Divnej, furt na mě čumí, když tam sem. Jako ten z tý krásy americký…“ – „Spacey?“ – „Jo! Ježiš ty seš tak chytrej!“ (26.01.2015)