Birdman

Každoročně se musí najít nějaký divnofilm s oscarovými ambicemi...letos je jím Birdman, později dokonce korunován. V první řadě zaujme samozřejmě střih, který je umně zamaskován a výborně tak dotváří dojem jediného záběru, i když mezi jednotlivými "prostřihy" je třeba několik hodin. Nesmírně však tento neokoukaný způsob vyprávění oceňuji (zírali jsme na podobný záběr ve filmech jako Snake Eyes nebo Children of Men, nyní má celý film a je to paráda). Druhou velkou předností je obsazení, kterému samozřejmě kralují Michael Keaton jako ex-Batman (pardon ex-Birdman) a Edward Norton jakožto mistři divadelního parketu, ovšem neztratí se ani "opět-blondýna" Emma Stone, v jejichž obřích kukadlech se jinak ztrácím pravidelně a věřím jí každou větu. Překvapil i jinak pouze obtloustlý komik s vražedným příjmením Zach Galifanakis, kterého jsem v podobně normální herecké poloze viděl vůbec poprvé. Málokdy v komentáři vyjmenovávám celé obsazení, ale cítím, že u tohoto filmu je to vhodné, protože stojí a padá na hereckých výkonech a samozřejmě příběhu, pojednávajícím o jednom vyšeptalém herci a který je správně psycho, ale jinak je vlastně celkem o ničem. Necítil jsem totiž nějakou blaženost z příběhu samotného, ale spíše z té formy, jakou je podán (na což pravděpodobně sází i předloha). Jednou za čas by divák měl zkusit něco podobného shlédnout, možná se mu nebude líbit právě Birdman, ale podobné filmy a náměty jsou třeba, abychom naplno nepropadli oněm proradným bezduchým blockbusterům, viď Riggane Thomsone :)...70% (25.01.2015)

Ano, ano, oskarová nominace opět na místě! Zdejší hlubocí artoví ufoni zase pózují a cákají si na fiží a já už dlouho neměl tak brutální pocit nevolnosti a dilema, jestli se náhodou víc nezabavím tím, když se místo tohoto ultimativního zvratku budu zkoušet cévkovat ostnatým drátem nebo rašplí prozkoumávat skrytá zákoutí svého rekta. Měl jsem z toho naprosto stejný pocit, jako kdyby se mi na rozpálené plechové střeše tramvaje do stanice touha zasekla do koulí všemi packami nějaká prašivá kočka. Připouštím, že to může být záživné třeba pro nějakého herce s psychopatologickou diagnózou, který se v tom bezesporu najde, protože překročil onu hranici, kdy ty jeblé afektované psychotické čuráky přestal jen předstírat a jedním z nich se opravdu stal. Ano, ano, je to nesmírně filosofické, jde to razantně až do hloubky tlustého střeva a přijít tomu na chcíplou kobylu mohou opravdu jen ti nejbystřejší z nás. Samozřejmě i já u díla nesmírně přemýšlel, zevrubně jej analyzoval a po sáhodlouhých úvahách došel k následujícímu objektivnímu a erudovanému stanovisku: Bývalý Batman je jeblý afektovaný psychotický čurák a moc rád si střihne s ostatními jeblými afektovanými psychotickými čuráky dvě hodiny otravných nesmyslných psychicky narušených etud, v nichž velkohubě, kromě jeblých afektovaných psychotických pičovin, trousí kýčovitá pseudohluboká životní moudra, aby ukázali světu, jaká jsou dohromady banda jeblých afektovaných psychotických čuráků. Nemohu však tomu upřít, že s výjimkou té odporné šišlavé ropuchy Emy Kamenné jsou všichni zúčastnění, obzvlášť božský Éda, naprosto famózní, patrně proto, že nehrají a jen tak prezentují své reálné osobnosti. Takže, nejste-li diagnostikovaným hercem nebo jedním z těch vyteplených artových pozérů, pak vězte, že už jsem se obětoval za vaše hříchy, tohle zvěrstvo by neměl dobrovolně zažít nikdo, kdo nespáchal minimálně vraždu, a vřele doporučuji strávit raději dvě hodiny tím, že si budete tupým nožem vyřezávat do genitálií monogramy všech protagonistů a tvůrců. Já už stihl krvavé „A.G.Iñar“ na žalud a věřte, že proti tomuhle to byla opravdu příjemná, sofistikovaná a kultivovaná zábava! (22.01.2015)

Neuvěřitelně pohlcující "bez-střihová" forma a meditace nad integritou osobnosti a herectvím fungují na 100%. Pokud nepočítám reklamu na BMW jde o můj první střet s Iñárrituem a totálně mě smetl. I po humorné rovině (přítelkyně se smála, já se smál a zbylých 5 návštěvníků sálu se smálo taky) a bicí orchestrálkou narvanou emocemi. Zahryzávání kritiky, satira na divadlo, film i komiksové bláboly je míchaná s poctou všem právě zmíněným věcem. Obrovský návrat Keatona i Nortona a i Galifianakis umí hrát. Parádní podívaná narvaná drobnostmi, které nutí k dalšímu shlédnutí. (08.02.2015)

Tenhle film je pro mě papírově (oblíbený režisér, herci, kameraman) naprostý hit, který mě možná po letech donutí změnit svých 10 nejoblíbenějších filmů. Ovšem nestane se tak. Iñárritu vystavěl groteskní situace a příběh, který diváka přivede do zákulisí divadla i na prkna, která znamenají svět. Dochází k působivým technickým pokusům (přenést divadlo do filmu, aby zůstalo divadlem/natočit film jako divadlo?, důraz na délku záběru "bez" střihu, využití hudby a zvuků - uvnitř filmu/mimo film) prokládaných přesahem, ať k hercům samotným (Keaton, Norton) nebo k uměleckým otázkam o čemkoliv (využití mainstreamových ikon - roboti, Spiderman, Superman, projevy deprese, kritikové, cena za úspěch ...). Přes technickou a tvůrčí preciznost snímku podpořenou kvalitními herci pro mě Birdman v závěru zůstal jako Rhódský kolos rozkročen mezi artovým pojetím a mainstreamem (ať se na něj snaží dívat z patra). Ano, vadí mi ten epilog, ten, který se dá pojmout jako obrácení o 180 stupňů zpět, stejně jako Bobbyho smrrt v Dallase (neznáte? google). PS: ten film ve mě stále otevírá otázku, co je vlastně umění? Jaký je to tlak být tvůrcem v dnešním světě? Už to radši zkrátím a silou mysli si nechám přiletět skleničku s Mattonkou ze stolu na druhé straně místnosti, dyť na to kašlu... jsem letadlo... (02.02.2015)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)