Brucho architekta

na greenawaya ešte pomerne "normálny" no predsa silne výtvarne orientovaný, "architektonický" film, veľmi presná a silná metafora vnútorného rozkladu spoločnosti, veľmi dôvtipne a do vzájomného paradoxu postavené svety - americký a antický, vonkajší a vnútorný . . . záblesky bizarných dialógov a absurdnosť situácií vyplývajúca z ich banálnej podstaty zasadenej do veľkolepých interiérov a exteriérov Ríma vytvárajú zvláštnu atmosféru . . . jedna z najlepších scén a zároveň najtransparentnejších pre film je dennehyho policajný výsluch v závere filmu . . . (23.06.2007)

Zkoukla jsem na doporučení Snorlax a rozhodně nelitovala! Americký, urostlý padesátičtyřletý -zkrátka kus chlapa-architekt se svojí o hodně mladší ženou, přijíždí do Věčného města na několik měsíců, aby zde připravil ve spolupráci italských mecenášů výstavu jednoho nepříliš známého architekta. A protože je od dětství jeho vzorem, plně se do své práce ponoří. Manželka se mírně nudí, a jeho ke všemu začíná občas nepříjemně bolet v břiše..... Film o zaujetí, lásce, posedlosti , ale i depresi. V tom nádherném Římě, v památníku Emanuella, kde se vše chystá, to procházení mezi antickými ruinami, nádherné záběry ze kterých hmatatelně cítíte teplý vánek, zákoutí s révou a kašničkami, tam všude můžete s inteligentním architektem být a přemítat, co s ním bude. Stojí to zato. (08.05.2014)

Peter Greenaway je druhom režiséra, ktorého sa nebojím otvorene označiť za filmového mága. Brucho architekta je film, stojaci na dramatickom príbehu o architektovi, ktorý je stále posadnutejší svojim Boulléem, svojou výstavou a svojim bruchom, so strhujúcim výkonom Briana Dennehy, a fascinujúcich scénach vytvorených na princípe obrazu. S pomocou geniálneho kameramana Sacha Vierny pracuje Greenaway s obrazom ako s maliarskym plátnom, a 90% jeho scén je postavených na stredovej kompozícii s hĺbkovým rozdelením na jednotlivé vrstvy a plochy, kde má každý detail svoje miesto, presne ako na slávnych obrazoch talianskych majstrov - asi najviac mi pripomínajú úžasnú Kleopatrinu hostinu od Giovanniho Battistu Tiepola. Z pohľadu filmovej teórie, filmového umenia aj kvalitného filmu je Brucho architekta silným zážitkom, ktorý ponúka unikátne spojenie skvelého príbehu a dokonale vyladenej formy s hlbokou umeleckou hodnotou a dokonalými výrazovými prostriedkami. 100% (14.12.2013)

Filmom Petra Greenawaya som zhodne pridelil po dvoch hviezdičkách. S jednou výnimkou, a tou je Brucho architekta. Dnes som si tento film, o ktorom Anderton napísal, že ide o "snobské umenie" letmo pripomenul a zladil jeho hodnotenie s ostatnými. Nemám záujem zlaďovať sa s ostatnými (väčšinou), ak je to na úkor môjho názoru. (24.10.2020)

Klasické vzdělání (či spíše vzdělání v klasickém umění) z Greenawayových filmů dýchá v každém záběru, jen málokterý filmař by si troufl podat subjektivní příběh o architektovy na pozadí/ skrze analýzu klasické evropské kultury, představované pro většinu lidí (filmového i reálného světa...) architektem zcela neznámým. Autorův smysl pro obrazové analogie a metonymie prostupuje (jako vždy) celý film, zde je vystavěn na základní ose: Boullého architektonický návrh Cénotaphu (1784) je přirovnán ke břichu - břichu jako symbolu poživačnosti, nenasytnosti apod. klasické evropské kultury (děj se odehrává v Římě...) - břicho se stává obsesí pro Kracklita a ten je nucen, i skrze svou vnitřní identifikaci s Boullém, prožít na vlastní kůži dějiny této kultury. A to se vším všudy = intrikami, egoismem, zákeřností, zradou, ale na druhé straně i s vytrvalým bojem za svůj cíl, sebedestruktivním idealismem, snahou o dosáhnutí (nemožné) dokonalosti atp. Boullé se opravdu stává Kracklitem a naopak, 18. století vchází do toho dvacátého. Z kinematografického hlediska nutno vytknout (jak píše Madsbender) symetrickou kompozici záběrů, dokonale evokujících dispozice klasické architektury. (26.01.2015)