Otázky pana Lásky

Dobrý dokument nedělá to, že sleduje mluvící hlavy nebo pustě snímáme realitu. Dobrý (celovečerní) dokument musí být také dobře vypointovaný, dobře nastříhaný, musí gradovat a stále něco přinášet. Jelikož pan Láska má 75 minut (dobré rozhodnutí), stále sledujeme situace, které nám o něm něco poví. A nejen o něm, ale také o jeho stejně nemocných rodičích a silně věřící babičce, která velmi ovlivňuje jeho život. Jiřího Lásku můžete litovat, ale ve skutečnosti je to rváč, který si to rozdává se svojí nemocí na výbornou. Opačným protipólem jsou jeho rodiče, kteří tento boj prohrávají nebo je to při nejmenším nerozhodně. Mladého Lásku jsem si během dvaceti minut oblíbil a zajímá mě i jeho další osud. Takže se podívám na jeho stránky (už jen kvůli tomu, že dokument byl natáčen téměř před deseti lety a to je u duševní nemoci hodně dlouho - pro nemocné, možná, nekonečno). Po dlouho době dobrý dekument. (31.10.2020)

Performativní dokument pojatý jako intimní deník zkomponovaný z režisérčiných záběrů a Láskových vlastních videí. V rámci zvoleného modu oprávněný důraz na emocionální prožitek (malebné záběry krajiny, sentimentální hudební doprovod) a s ním související předpoklad divácké identifikace se sociálním hercem je neotřelý vzhledem k Láskovu duševnímu onemocnění. Kde by více observační dokument vyžadoval jenom soucit, umožňují Otázky vidět svět očima muže, který realitu vnímá citlivěji než lidé takzvaně „normální“ a zároveň disponuje vyzrálejší schopností sebereflexe než mnozí jeho zdraví vrstevníci. Láska je sám o sobě pozoruhodnou osobou a režisérčina snaha o umělé vyvolávání soucitu má poněkud kontraproduktivní efekt. Hudbou a skladbou záběrů nás navádí k typu recepce, jakého by vnímavý divák měl být bez problémů schopen i bez použitých „přesvědčovacích prostředků.“ Smržová se navíc nesmyslně snaží postihnout příliš široké spektrum témat, sledovat lidskou bytost v její celistvosti, což na ploše pár měsíců a sedmdesáti filmových minut zkrátka nejde (vhodnější by byla časosběrná metoda). Stačilo by vybrat a rozvíjet jeden z mnoha nabízejících se motivů, ať už Láskovu snahu navázat za využití moderních technologií spojení s okolním světem, nebo jeho hledání jistého bodu, který mu nedokáže poskytnout babička, matka, ani víceméně absentující otec. Neschopnost najít k protagonistovi klíč (o které svědčí již příliš povšechný název filmu) ztěžuje sledování a vyvolává otázku, proč byl vlastně dokument natočen a co bychom si z něj měli odnést. Prosté dojetí nad lidským osudem, nad čistotou citů nacházejících se na okraji citově chladné moderní společnosti (podobně jako v Lásce v hrobě), k dobrému dokumentu nestačí. 60% (13.03.2013)

Při vší úctě ke zpracovávanému tématu, dokument se mi zdál celkem sterilní, a to i přesto, že se kamery pohybovaly přímo v domě hlavního hrdiny. Film je to jistě poučný, na druhou stranu jsem očekával, že ve mě vzbudí i nějaké emoce, nicméně nestalo se tak. Pravděpodobně jsme byli ušetřeni záznamů těch "horších" schizofrenických momentů, i tak se ale dá z filmu odnést jistý nový náhled na tuto nemoc. Co se týče nálady, film navozuje celkově smutný dojem, přitom třeba film Nedotknutelní byl schopen i přes podobně smutný handicap nakonec přenést na diváka celkově pozitivní energii. (04.04.2013)

Jirka Láska si svými internetovými videoblogy vyklestil cestičku až na filmové plátno. Problém je, že i když se díváme na člověka se statusem schizofrenik, hlídajícího se před rozpolcením všelijakými tabletkami, vidíme v podstatě jen obyčejný příběh smutného přemýšlejícího kluka, co se sice nebojí na sebe upozornit, ale nejradši by nebyl .. (19.01.2014)

Dokument byl přesně takový, jaký byl jeho hrdina. Autorka nehodnotila, spíše nám formou "reality show" nechala voyersky nahlédnout do jeho schizofrenního života. Místo tragédie jednoho života se mi otevřel pozitivní svět ve vší jednoduchosti. A to jsem si v sobě ponechal i chvíli po filmu. A to je přeci úžasné, ne? :) (26.07.2013)