Nebraska

Filmov o autistoch (a ďaleko lepších) je spústa, čiže moc ma neprekvapuje ich obecné zakademizovanie. Nebraska má vtipné momenty, pár slušných hlášok, ale atmosféra je veľmi komorná a hudba podpriemerná. Čo v celistvom kontexte výrazne znižuje jej silu. A tak ako milujem čiernobielu kompozíciu, tak tu mi neprišla moc príjemná. (28.03.2014)

„Co kdybychom se jeli podívat na Mount Rushmore?„ / „Je to jen hromada kamení. (...) Nepřijde mi to hotový. Vypadá to, jako by to někoho ani nebavilo dělat. Jediný Washington má nějaké to oblečení, jinak to odflákli. Lincoln nemá ani ucho!“  Takovými vtipně výstižnými hláškami, uštěpačnými postřehy a svébytný pohledem na život oplývá hlavní hrdina. Bavilo mě, jak již lehce senilní Woody v podání Bruce Derna nešetří sebejistým nadhledem ani v trpkých situacích, co chvíli mě úspěšně rozesmíval, ač mi záhy v daných scénách (či později při vzpomínce na ně) došlo, jak se situace reálně má, třeba jak ten úraz v bytě měl navzdory prvnímu tvrzení vážný důsledek, jaký smutek se skrývá za Woodyho alkoholismem, přestože v jeden okamžik působí, že oproti svému synovi pije již výhradně s gustem a radostí. Woodyho žena posléze překvapí tak nestoudatými móresy, až si myslíte, že ti dva tvoří dokonalý pár, přestože od počátku víme, jak často odlišně asi vypadá běžná podoba jejich vztahu. V tomto filmu snad není výraznější černobílé postavy, kterou by šlo pojmenovat jedním přívlastkem, v každé se mísí různé vlastnosti, občas i cosi negativního (u Woodyho zatvrdlost, u jeho přítele Eda kapánek přetvářky a pod.), o to větší kouzlem na mě však Nebraska oplývala, když mi poskytla možnost silného soucitu snad s každou postavou. Vtipné situace a hlášky se stávají tak pevnou součástí příběhu, že s jejich odplynutím snad vždy odplynul i podnět k hlubšímu poznání postav či zamyslení se nad jistými hodnotami. Už déle jsem neviděl film, v němž by si komedie a drama tak úspěšně podávaly ruky po celou dobu a pevně si je stískaly až do nenásilně dojemného závěru. Černobílý zůstal snad jen vizuál, ten mi ovšem díky mnoha pěkným záběrům a zvláštní nezávislé atmosfére kloubící retro styl se současnými reáliemi (tak jako příběh spojil vedle sebe postavy ze dvou rodinných generací) silný dojem jen podpořil. Krásná pohlazující záležitost. [95%] (30.11.2023)

Neverím tomu, ale prvýkrát keď je na oscaroch nominovaný Woody, nefandím jemu, ale inému Woodymu. Film zo života ktorý by ste nechceli žiť, s rodinou s ktorou by ste nechceli žiť. Neznesiteľné postavy si nejde než oblúbiť a smiať sa ich smutnému osudu. Nie je to však škodoradosť, ale taký ten smutný, súcitný smiech a sympatie k obyčajným ľuďom, čo sa blížia ku koncu a stále majú silu, nakopávať prdel osudu a všetkým naokolo.. 2013 bol silný rok a toto budú ťažké oscary. (23.02.2014)

Neskutečně ostré a smutné zároveň. Jeden z mála filmů, kde vám zvlhnou oči a o pár vteřin později se smějete a bezchybně to funguje. Něco tak úsporného a přitom plného smutku a humoru zároveň jako scéna na hřbitově, to se jen tak nevidí. Tam je všechno. A prosím Oscara za scénář. Minimálně. Všichni herci parádní a Phedon Papamichael kouzlí s obrazy. Payne složil reparát na jedničku s hvězdičkou a Dern ať si pro toho oscara klidně dojde. Doufám, že s kšiltovkou Prize Winner. (13.02.2014)

Road movie, která překvapivě neukazuje Ameriku jako nádhernou zemi nekonečných možností, ale jako zemi zabydlenou spoustou malých a závistivých lidí plných závisti a necitelnosti, kteří to nikam nedotáhli. Se značným odstupem se líčí komplikované vztahy rodičů a dětí, film člověka netahá do mazlavých emocí, spíše jen konstatuje, promítá příběh, se kterým ať si divák dělá, co uzná za vhodné. Sympatický zážitek, (09.03.2015)