Nebraska

Krásný obyčejný film. Alexander Payne se znovu upnul k jednomu ze svých stěžejních témat a natočil úžasnou komorní road movie o stáří. Stejně jako ve vynikajícím podobně koncipovaném O Schmidtovi se projevil coby silně empatický tvůrce, který zaostřil svůj pohled na víceméně tabuizované téma. To, co ukazuje, je úplně jiný svět v dnešní době posedlé věčným mládím a kultem síly a krásy. Amerika z odvrácené strany. Alexander Payne navíc vybavil svůj film mimikry nezávislého filmu, o to víc můžeme jeho snímek chápat jako jeho zprávu o stavu unie. Ovšem kdesi ve vnímání svébytného režiséra se odehrál výrazný posun, ať už reflektující skutečnost či nikoliv, jestliže se totiž Jack Nicholson coby čerstvý důchodce Warren Schmidt vydával na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou a jejím výsledkem byla prázdnota života seniora a tíze samoty, starý Woody Grant má na své pouti za magickou výhrou vedle sebe manželku a své dva syny, především pak toho mladšího. A to je důvod, proč tato filmová indie odysea nevyznívá pesimisticky, ale dokonce má i happyend! Platí ono okřídlené I cesta může být cíl a tahle pouť smysluplností institutu rodiny a resuscitace vztahu otec - syn nemá již posmutnělý vnitřní náboj a negativní rozměr jako výše uvedený Payneův film, ale blíží se svým vyzněním spíš kultovnímu Lynchově Příběhu Alvina Straighta. Melancholické ohlédnutí za opravdovými hodnotami a obyčejností něčeho tak zázračného, jako je lidský život... (15.04.2014)

Tešil som sa dopredu na nový snímok Nebraska,ktorý vidieť dnes,je vzácnosť,najmä pre formu black and white,pričom očakávania sa naplnili zhruba do priemeru.Čo mňa vlastne v skutočnosti bavilo sú výkony June Squibb,ktorej matka Kate je výrazná postava s nepredvídateľným slovníkom,ktorý sa dobre počúva,zato fotrík Woody v podaní Bruca Derna je postavou,ktorá je zapamätania hodná pre celkový výraz jeho trápenia,ale výkon samotný je skôr nudný,synátor David v podaní Willa Forteho,pýtam sa,čo je to za herca,naposledy som ho videl v prúšvihu Bratia Solomonovci,tu nemá čo robiť,jeho herectvo je o ničom.Nominácia pre režiséra je príliš,tak asi do počtu.Snímok je strašne natiahnutý,niekedy nastáva nuda,tempo rozprávania je nezáživné.Kamera Papamichaela je aspoň čerešničkou na torte,ktorá zaujme svojim štýlom.Maximálne by som dal 4 nominácie. Ale odpočinúť si od dnešného Hollywoodu v nezávislom neobyčajnom snímku s dobrými hereckými výkonmi a kamerou,je správna voľba?Ja by som ich cestu absolvovať už nechcel... (30.03.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)

„Co kdybychom se jeli podívat na Mount Rushmore?„ / „Je to jen hromada kamení. (...) Nepřijde mi to hotový. Vypadá to, jako by to někoho ani nebavilo dělat. Jediný Washington má nějaké to oblečení, jinak to odflákli. Lincoln nemá ani ucho!“  Takovými vtipně výstižnými hláškami, uštěpačnými postřehy a svébytný pohledem na život oplývá hlavní hrdina. Bavilo mě, jak již lehce senilní Woody v podání Bruce Derna nešetří sebejistým nadhledem ani v trpkých situacích, co chvíli mě úspěšně rozesmíval, ač mi záhy v daných scénách (či později při vzpomínce na ně) došlo, jak se situace reálně má, třeba jak ten úraz v bytě měl navzdory prvnímu tvrzení vážný důsledek, jaký smutek se skrývá za Woodyho alkoholismem, přestože v jeden okamžik působí, že oproti svému synovi pije již výhradně s gustem a radostí. Woodyho žena posléze překvapí tak nestoudatými móresy, až si myslíte, že ti dva tvoří dokonalý pár, přestože od počátku víme, jak často odlišně asi vypadá běžná podoba jejich vztahu. V tomto filmu snad není výraznější černobílé postavy, kterou by šlo pojmenovat jedním přívlastkem, v každé se mísí různé vlastnosti, občas i cosi negativního (u Woodyho zatvrdlost, u jeho přítele Eda kapánek přetvářky a pod.), o to větší kouzlem na mě však Nebraska oplývala, když mi poskytla možnost silného soucitu snad s každou postavou. Vtipné situace a hlášky se stávají tak pevnou součástí příběhu, že s jejich odplynutím snad vždy odplynul i podnět k hlubšímu poznání postav či zamyslení se nad jistými hodnotami. Už déle jsem neviděl film, v němž by si komedie a drama tak úspěšně podávaly ruky po celou dobu a pevně si je stískaly až do nenásilně dojemného závěru. Černobílý zůstal snad jen vizuál, ten mi ovšem díky mnoha pěkným záběrům a zvláštní nezávislé atmosfére kloubící retro styl se současnými reáliemi (tak jako příběh spojil vedle sebe postavy ze dvou rodinných generací) silný dojem jen podpořil. Krásná pohlazující záležitost. [95%] (30.11.2023)

"Nepotřebuje pečovatelskou službu. Musí mít pro co žít." Černobílá cesta nevrlého Woodyho za "vyhraným" miliónem a odcizeným kompresorem měla něco do sebe. Pro mě však byla příliš dlouhá, obsahovala příliš "nezávislých" pohledů do prázdna, tupých bratranců a velmi nepříjemnou manželku Kate. Při poslechu jejích mouder jsem se hned chtěl opít. Jako Woody. Najednou jsem mu rozuměl a jeho triumfální jízdu městem jsem si nakonec užil, ale až budu v důchodu, tak mi mou výhru musí přinést až do postele. Sorry Woody, já nikam nejdu. (14.08.2018)