Winnetou

Mít k něčemu a někomu takový vztah jaký já mám k Mayovkám a Vinnetouovi se cení daleko větším cukrblikem, než kolik mi dovolí zdejší zásoba hvězdiček. Kdybych mohl, nasázel bych jich tu tolik, kolikrát jsem jako malej s tátovou sekerkou v hubě přeplazil zahradu, abych souseda Tomáše vysvobodil od kůlu smrti. Dodneška z toho mám ošoupanej hrudník. Časy se změnily, teď bych se rozhodně mnohem radši coby Old Shatterhand plazil po Nšo-či (mimochodem nejkrásnější filmové kočce ever), ale to nic nemění na tom, že Kárl May učinil moje srdce dobrodružnější. (01.07.2015)

Ťažko hodnotiť niečo takto kultové, čo tak výrazne ovplyvnilo môj intelektuálny vývoj :) Drsnejšie a menej romantické ako ostatné filmy, ale sympaticky sa ako-tak drží predlohy a herci vynikajúco "hrajú" svoje postavy. Hudba je nesmrteľná, akcia dobrá... Film, ktorý si vytvoril vlastný (pod)žáner... (07.12.2006)

Dva bratři, co mohli být i švagři. Je to naivní a s realitou to nemá nic moc společného, což je ovšem výtka, která v umělecké branži nemá co dělat. Salonní spisovatel May by tím odpálil všechny podobné šťouraly :-) Ale což, pořád lepší naivní hrdinové plní cti, než komplikovanější hrdinové, co dobro a zlo stírají do jedné kaše. "Jsem já to nezdvořák, chtějí mě skalpovat a já jim nemám co nabídnout." (24.10.2022)

Známý český cestovatel, sběratel kaktusů Alberto Frič měl jednou besedu se žáky pražské základní školy a když jim líčil své zážitky z pobytu mezi Indiány, přišlo mu z publika několik dotazů, kterým neporozuměl a připadaly mu absurdní. Jal se napravovat pokřivené představy školních dítek o životě indiánských kmenů, jenže narazil na hradbu opovržení. Byl odhalen jako drzý podvodník, protože každé z těchto dětí mělo už jasnou představu o Indiánech z románů Karla Maye. Ten sice nikdy v Americe ani na Balkáně a v Asii, kam situoval své dobrodružné romány, nebyl (vlastně to není úplně pravda, ke stáru právě na základě kritiky, že všechno napsal bez znalosti reálií, aniž by vystrčil nos z Německa, vycestoval na místa, kde se pohybovali jeho literární hrdinové), ale dokázal naplnit představu nejen školní mládeže o tom, jak má vypadat romantický dobrodružný hrdina a zábavný příběh. Nejde mi ani tak o to, že Mayovy příběhy nemají s realitou indiánských společenství a Divokého západu prakticky nic společného, jako spíš o to, že jsou z mého dnešního pohledu tak naivní, až překračují hranice sebeparodie. Vinnetuovy příběhy, stejně jako knižní sérii Ve stínu pádišáha, jsem přelouskal mezi devátým a dvanáctým rokem a už ve 13 mi přišly tak trochu úsměvné a přešel jsem k takovým kouskům, jako byl Tecumseh od Fritze Steubena nebo Dva divoši od Ernesta Setona. K určitému věku zkrátka a dobře Vinnetou patřil, i když i tady je namístě mluvit o minulém čase, protože pro generaci mých dětí už jsou tihle hrdinové "totálně out". Překvapuje mě ale mimořádně vysoké hodnocení, které je v tomhle případě výsledkem mimořádně silné dávky nostalgie. Tenhle jev je ostatně typický nejen pro Mayovky 60. let. Dospělí si zkrátka vybaví, jak úžasně na ně působily tyhle příběhy v dětském věku, i když silně pochybuju, že by byli ochotni sjíždět série příběhů o Vinnetouovi i dnes. Vzpomínám si, jak jsem asi v 15 letech zhlédl Žuta a přísahal si, že tím s filmovým Mayem účtuji naposledy. Z Vinnetouovek už dnes funguje jen hudební motiv, krása vápencových chorvatských pohoří a vzpomínky na dětství. Celkový dojem: 40 %. (23.11.2013)

Asi ten nejkultovnější díl z celé série. Je to první díl, ale je natočen jako druhý (první natočený je "Poklad na Stříbrném jezeře"). Nejzajímavější je to, jak se postavy za celý film mění. Se stejnojmenným románem Karla Maye to nemá moc společného a je to takový výcuc z několika knih (podle knihy například Nšoči umírá až v "Rudém gentlemanovi"). Ale nesporně je to překrásné. Leckdo by mohl podotknout, že je to naivní. Je. Ale pověste mi, kdo při prvním shlédnutí neměl zaťatý palce při souboji Old Shatterhanda a Inčučuny, nepřál bídnému padouchovi Santerovi co nejpotupnější konec, nesmutněl při scéně, kdy Nšoči umírá Old Shatterhandovi v náručí a neměl smíšené pocity při závěrečné větě z úst Vinnetoua - "Zůstali jsme sami, bratře"? Krásná vzpomínka na mládí, ke které se vždy vracím. (07.02.2005)