Ako vytrhnúť veľrybe stoličku

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)

Neviem sa rozhodnúť, či je tento film gýčom alebo dobrým rodinným filmom. Neviem, či tri hviezdičky sú veľa a dve hviezdičky málo. Viem iba, že na úspechu filmu má leví podiel Tomáš Holý. Jeho "dospelácke" hranie bolo v danej dobe ojedinelým zjavom a vysvetľuje to divácku reakciu. I keď dnes som si už povšimol, že Tomáš si svoju popularitu už vtedy uvedomoval a sem tam pritlačil na pílu. Nedostatkom filmu je scenár, do ktorého autor chcel natlačiť príliš veľa motívov, bez ktorých by bol film priamočiarejší. (16.10.2020)

Metr deset vysoká kombinace Kecala a inspektora Clouseaua hraje na milostný triangl o vrcholech hrdá maminka, nechápavý horolezec a strejda Jindřich, co by v modro-červeném kostýmu mohl z fleku nahradit Christophera Reevea a ani by si nemusel vycpávat tu hrušku mezi nohama. Přirozenost naší Shirley Temple s kšandami nerozporuji, to spíš typický humor Marie Poledňákové, co je kypřen plytkým vztahovým dramatem a uspokojováním tužeb po rodinném kýči. Evergreen ano, ale ne pro mě.. (02.05.2023)

Skutečně typicky dětský film. Po zhlédnutí po těch moha a mnoha letech mohu pouze konstatovat, že se mi nyní z toho nejvíce vybavuje Preissová, a to jen jakožto čistě sexuální objekt. A ta Poledňáková jest dalším důkazem, že to přesto přese všechno šlo za minulého režimu v jistých ohledech lépe. Ale jinak pochopitelně vivat kapitalismus. (04.07.2021)

Tohle se dá vidět stále dokola. Bezprostřední, talentovaný Tomáš Holý, půvabná Jana Preisová. Mladý František Němec. Jen ten opět blbě dabovaný Harapes Klemem. S nemožnými brýlemi. Ovšem hudba, balet, Romeo a Julie, labutí jezero a úžasný nepřekonatelný Spartakus. „Všichni kluci mají tátu. Já nemám ani psa.“ I ty rozhlasové hry, co Vašek poslouchal, měly své kouzlo. No řekněte, kdo tak ještě dnes poslouchá rozhlas? Poledňáková – dobře napsaný příběh, pravděpodobný děj, vtipné dialogy. Místy smutek, místy slzy. I ta soudružky učitelky se daly snést. Všechno tehdy hrálo do noty, i ty tuny sněhu v Krkonoších. Jinovatka na stromech. A kouzelné „na mně se můžeš spolehnout…“. Čepice s obrovskou červenou bambulí. Kombinace horolezce, baletky a jednoho osmiletého čísla zaručuje víc zábavy, než přiblblé současné komedie a sitcomy dohromady. Žena mezi dvěma muži, vždycky jsou dva, když o něco jde. Jinak by to bylo moc jednoduché. Němec s hlavou ve sněhu, vašek hned po něm, situace mají spád a grády. Proč vlastně psát dál. Každý to zná, každý to viděl. Každý se smál. (Dobrá, skoro každý.) Svěží vítr vytržené stoličky by potřebovali dnešní tvůrci jako sůl. (03.11.2008)