Ako vytrhnúť veľrybe stoličku

"Ve filmech, které jsem viděl, často vystupovalo jako hlavní osoba dítě. Nějaké vysoce nadané dítě tam občas hrálo značně velkou a mimořádně vděčnou roli. Filmového dítěte jsem se vždycky trochu bál, protože jsem měl strach, že kvůli němu zdětinštím. Naštěstí se ukázalo, že tato silná obava je zbytečná" (slovy Roberta Walsera) (23.08.2008)

Marie Poledňáková asi dobře věděla co u diváků uspěje a co jim v ne příliš pestrém televizním programu schází. Podle slov mé maminky se v té době stály u kin fronty jak na banány a pomeranče před Vánocemi. To se dneska taky nevidí. Dřív bylo kino v každé větší vesnici a dneska se to ruší kde se dá. Holt je jiná doba. Nicméně trio Jana Preisová, František Němec a Tomáš Holý vypadalo jak kdyby se znalo odjakživa a jen tak náhodou je při tom natáčela kamera. Příběh je celkem obyčejný, ale díky neobyčejnému herectví Tomáše Holého a ostatních představitelů, si nedovedeme český film bez této komedie představit. Už jen ta hudba se zaryje hluboko do mysli a nedá se na ní zapomenout. Stejně tak jako na tu krásnou Vaškovu velrybu, vždycky jsem si přál umět tak hezky malovat... (30.12.2007)

Obidva diely som ako dieťa rád pozeral na VHSke a miloval som najmä druhý - letný počin. No prvý raz po zhliadnutí dospeláckymi očami musím ohodnotiť na plnú šupu práve jednotku. Film veľmi autentický a dobre vymyslený. Akosi sa tu dá pochopiť pozícia všetkých troch - matky, otca aj malého syna. Režisérka inšpirovaná vlastnou životnou situáciou osamelej matky, ktorej syn nahovára ženíchov. Na tú dobu veľmi progresívny, ba až feministický počin. Uprostred tuhej normalizácie nie sú hlavnými postavami dojička či traktorista, ale baletná tanečnica a horolezec zdolavajuci osemtisícovky, čo je ďalšie plus. Preissová a Němec výborní a to samoúčelná živelnosť Tomáša Holého je v tomto prípade režisérsky ukočírovaná ku prospechu veci. Tento štyridsaťpäť ročný film sa nemusí hanbiť ani dnes, v konkurencii moderných artových filmov zo Škandinávie. (05.01.2023)

Znovu - pokolikáté už? - mne dojal příběh Anny, Vaška a Luboše a vůbec si nemyslím, že je to kýč nebo romantická pohádka, jak tu zaznělo v některých komentářích.Tenhle film, to je skutečné rodinné stříbro. Natočený takřka před 40 lety, neztratil nic ze svého půvabu a kouzla, spíš léty ještě hodně získal. Kolik se toho od té doby změnilo! Situaci svobodné matky vnímá Anna i její okolí jako zvláštní, mimořádnou. A dnes? Takřka polovina dětí se u nás rodí mimo manželství, v některých evropských zemích je to i vysoko nad 50 %. Rodinný model tehdy vypadal: máma + táta + dítě; nebylo ani zdání o tom, že by to mohly být dvě stejnopohlavní osoby + dítě - tak jak se to dnes vtlouká do hlav už těm nejmenším dětem. A takových perel by bylo možno nalézt i víc. A mne - vpředvečer Národního pochodu pro život 2015 - potěšila slova hlavní představitelky Anny: "To dítě jsem si uhájila proti všem". (18.03.2015)

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)