Realita

Myslím, že ona proslulá vyrážka, o které se ve filmu tolik mluví, vyrazila směrem dovnitř do hlavy nejen jedné z vedlejších postav, ale v podstatě všem, kteří se na tomhle veledíle podíleli. Režiséra evidentně postihla tvůrčí krize, tak ji vyřešil osvědčeným způsobem po vzoru maxipsa Fíka - zfilmoval svoje zmatený sny. Kdyby je alespoň vyložil podle Frojda, že jako každej sen je splněný přání a zároveň má sexuální základ, tak by to mohlo bejt možná zajímavý, ale takhle? Jedinou pochvalu ode mě získává producent Bob, neboť jak ten mohl zbohatnout, když produkoval takový filmy, který jsou ve snímku naznačeny, tak to je fakt umění. (20.06.2016)

Dupieux má vyrážku zevnitř hlavy, jeho filmy jsou stejné jako jeho hudba, buď je milujete a nebo vám nic neříkají. A stejně jako jeho zběsilé Mr. Oizo techno elektro se mu někdy povedou a někdy nepovedou, nebo spíš někdy zhruba pochopíte, co chtěl básník říct, nebo naleznete vlnu, na kterou chtěl naladit a někdy prostě ne. Pro mě byla realita případ, kdy jsem se asi nenavlnil. Sen, realita, film ve filmu, sen ve filmu, film v realitě, noční můra v realitě a nakonec všechno dohromady a nic nikde nekončí ani nezačíná. Zapadá to nakonec? Jen mě udivuje, že Realita, která je v podstatě o ničem, má lepší hodnocení než film o vraždící pneumatice... (26.11.2016)

Takový ten obyčejný snímek, kde se každá scéna nejenže odehrává v jiném čase, ale také v jiné dimenzi a snad i jiném Vesmíru. Kromě absolutní mozkové devastace jsem si povšiml snad jediné myšlenky. Mám za to, že se autor pokoušel diváctvu předat zprávu o tom, jak mohou z neustálého sledování televize zmagořit a přestat být schopní rozlišovat realitu od fikce, a to velice vtipnou formou. Bezprostředně po zhlédnutí jsem si ovšem nebyl jistý ani tím, jak se jmenuji, takže co já mohu asi tak vědět. Nedoporučuji tento snímek sledovat v podroušeném stavu. Nechci ani pomyslet, co by vám snímek udělal v hlavě za bordel, kdybyste svůj mozek povzbudili nějakou psychotropní látkou. Totálně originální a maximálně šílená podívaná podpořená geniálním hudebním motivem asi o 3 tónech. (21.04.2018)

Neznám filmy Quentina Dupieuxa, ale musím uznat, že je to kurva génius, protože by mě nikdy nenapadlo, že se stanu kdy divákem filmu, který bude skutečným ekzémem. Zevnitř. --- Ne, fakt. Označení "franzouzský mindfuck" je zcela zcestné, nahoru za roh. To i ten, v tomhle pošahaném smyslu nezapomenutelný Shinboru má epický a do sebe každým svým "spínačem" zapadající příběh, oproti Realitě. Další z řady filmů, kde si na konci řeknete: "Co jsem to, ******, právě viděl?" a budete to chtít vidět znovu, protože "Co jsem to, ******, právě viděl?" --- (***, protože je považuji za zlatý střed - nemůžu tomu dát míň, na to je to přílišný zážitek, víc ale taky ne, protože "Co jsem to, ******, právě viděl?") (03.07.2016)

Réalité bude asi o fous divácky vděčnější, než třeba Lynch, na jehož filmy potřebuju tak dva doktoráty z věd, které neexistují. V tomto francouzském případě možná najdete ještě nějaké náznaky toho, že možná víte, co se děje a nepřipadáte si tak ztraceni. To ale neznamená, že nejste. Pracuje se tu s několika liniemi, bůhví jestli jsou reálné nebo snové a Dupieux je docela blízko tomu, aby jste si o něm řekl, že diváka umí zmást dokonale. Smůlou ale je, že konkrétně ve mně nezanechal jakýsi jiný další dimenziální pocit, který by mě nutil zabývat se tímto scénářem více než pár chvil a třeba se pokoušet rozluštit alespoň jeden motiv, který jsem v tom našla. Tunel do hlavy mi to zkrátka třeba jako Lynchova starší díla nevyvrtalo, protože se o obdobný mindfuck jen tak otírá na povrchu. Snahu ale cením a třeba dostaneme od Dupieuxe ještě něco mimozemštějšího. (08.06.2019)