Venuša v kožuchu

Polanského adaptace Sacher-Masochovy knihy, resp. její divadelní adaptace z pera Davida Ivese, se vydařila skvěle. Po snímku Carnage, kde se mihli všehovšudy sotva čtyři herci (ale jací!), do Venuše v kožichu obsadil Polanski role pouze dvě. První, režiséra Thomase/Severina, ztvárnil vynikající Mathieu Amalric. Herečku Vandu/von Dunajev pak režisérova žena, úchvatná Emmanuelle Seigner. Avšak pro dobrý film to stačí bohatě, zvlášť když si režisér ve svých 80 letech počíná pořád jako dravý mladík. Je to dráždivá, černým humorem a svéráznými dialogy prodchnutá (provokativní) podívaná, která ne každému sedne a už vůbec ne ji každý pochopí. Kdo však četl Masochovu knihu (můj případ), musí být spokojený. Polanski totiž pořád umí a rozhodně neztratil nic z toho, co máme na jeho filmech tak rádi. Stylizace "divadelního filmu" je velmi působivá, byť atmosféru více tvoří Desplatova komorní, ale úžasně výstižná hudba. A finále? O tom nechcete dopředu vědět zhola nic. 7/10. (11.08.2018)

Venuše v kožichu na více místech vyvolává dramatický efekt a na jiných potutelný úsměv. Svazovat ji ale do žánru komedie a dramatu je matoucí. Polanski natočil především výrazně erotický film. Doba tabuizování lidské sexuality je přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu už dávno za námi a otevřené zobrazování milostných scén už nikoho nepřekvapí. Režisér je v zobrazování tělesnosti velmi zdrženlivý, kdo bude na jeho snímek pohlížet jako na soft porno, bude zákonitě zklamaný. Erotično buduje pomocí dialogů a zobrazování emocí obou postav, které do divadelního textu vkládají stále víc svých sadomasochistických představ. Herecká zkouška se mění na souboj rozvášněných partnerů, na střed dominance a submisivity, výměnu genderových rolí, přehlídku fetišismu, bondáže, manipulace a ponižování. Role autora, režiséra, divadelních postav i jejich civilních představitelů se prolínají a přehazují, často nevíte, kde končí divadelní replika a začíná reálný život. Polanski nikdy neměl problém adaptovat divadelní konverzačky a nevzpomínám si, že by mi někdy divadelní rámec jeho snímků byl na překážku. Patří totiž mezi režiséry, kteří nikdy nezapomínají, že jsou tu pro diváka, nikoliv naopak. Prolínání filmu a divadla je tu silnější, než kdy jindy, ale Polanskému stačí dva herci, neustálé střídání poloh, nálad a emocí k udržení pozornosti. Jeho rafinovaná hra na svádění a souboj vůlí má i další rozměr. Není těžké si představit, že Almaric představuje režisérovo mladší alter ego. Vlastně se to přímo nabízí a autor zaměstnává divákovu fantazii otázkou, nakolik je filmový příběh inspirován Polanského manželstvím a jeho vlastním pojetím sexuality. Po herecké stránce funguje film na jedničku, Seignerová i Amalric jsou fantastičtí a chemie mezi nimi ukázková. Emmanuelle je šarmantní, vyzývavá mrcha, evidentně do svého výkonu vkládá pro šéfa na place o kapku víc prožitku, než by zahrála kterákoli jiná herečka na jejím postu. Z filmového hlediska se snímku nic podstatného vytknout nedá. Jen ten druh poněkud výlučné SM-sexuality, se kterým pracuje, nebude přitažlivý a možná přes svou zjevnou zdrženlivost a nedoslovnost ani akceptovatelný pro každého. Celkový dojem: 85 %. (30.11.2018)

Emmanuelle Seignerová je neuvěřitelná, její proměna z odmítané a zmoklé herečky je famózní. Moc jsem od tohoto filmu nečekal, ale nakonec jsem byl její krásou a smyslností vtažen do děje, a bavilo mě to. A to má myslím, film, divadlo a třeba i hudba dělat. Není třeba sáhodlouhých rozborů, z Emmanuelle Seignerové sálá takové "živočišno", že tomu starému chlípníkovi závidím. (24.01.2017)

Je to skvěle natočené, zahrané, sestříhané, nasvícené, nápadité, svěží, čiší z toho sexualita, dialogy mají říz, a ač není tento styl divácké nejistoty, co je divadlo (tanec, hra, cokoliv) ve filmu a co se skutečně odehrává mezi postavami filmu jako takového, zejména díky Saurovi nic nového pod sluncem a ač začíná mít Polański sklony k akademismu, z pohledu filmařského není co vytknout, ba naopak. Chybou však je, že filmy tohoto typu nemají žádnou přidanou hodnotu pro diváka, který k plnému filmovému zážitku potřebuje mj. taky civilní, silný a co nejvíce aktuální lidský příběh. Takových příběhů není nikdy dost, na rozdíl od stírání hranic mezi divadlem a filmem, kdy snímků tohoto typu je v poslední době čím dál víc a začínají se ohrávat. Kromě obdivu k vynikající technické práci si tedy divák z Venuše kožichu neodnese nic dalšího, a to je velká škoda. (23.03.2014)

Rozhodne sa Polanskému podario vo mne vyvolať dojem, že sledujem divadelné predstavenie. Nie že sledujem adaptáciu divadelnej hry, ale že som v divadle prítomný. A niekde vzadu som mal pocit, že si tu tak trochu cynicky rieši svoje manželstvo so stále sexy Seignerovou a že sa pri nakrúcaní pritom skvele bavili, až z toho Amalric nechápal. Sstále mi však Venuša v kožuchu pripadá viac než plnohodnotný film ako formálny experiment. Rozhodne odvážnejší, ale menej vťahujúci ako Carnage. Možno nabudúce nakrúti niečo iba s jednou postavou v komore. (08.02.2018)