Pamiatkári

Rád bych věřil, že se Clooney inspiroval textem Kristin Thompsonové Estetika diskrepance a bylo by tudíž správné vnímat proměnlivost tónů jako znak formální bohatosti, nikoli tvůrčí bezradnosti. Skutečným dramatem filmu je souboj mezi úctou k aktivitám reálných Památkářů a obdivem k odlehčenějším ansámblovým válečným filmům (Velký útěk, Tucet špinavců). Na jednu stranu je zachována epizodická struktura knižní předlohy a její volné spojování kapitol dopisy, na stranu druhou Památkáři rozhodně nechtějí být věcným, na fakta soustředěným dokudramatem. Rádi by taky vzdali hold skupině mužů a ženě, kteří se zasloužili o zachování unikátních artefaktů pro budoucí generace. Každý ze zúčastněných proto dostal svou Scénu (nebo dvě). Tyto scény ovšem vždy doplní informace do některého z mikropříběhů, který buď nikam nevede a chybí mu uspokojivé zakončení (milostný románek), nebo je zakončen příliš zbrkle a zneužit k útoku na divákovy emoce (Jeffriesovo znovu-nabytí ztracené sebeúcty). Film by se potřeboval rozhodnout, zda mu víc záleží na památkách, nebo na památkářích, protože o obojím na ploše dvou hodin nedokáže pojednat způsobem, který by nepůsobil zkratkovitě. Současně nedokáže využít pro účely vyprávění ty scény, které pateticky sdělují vznešené myšlenky a budou nutně tím otravnější, čím je vám protivnější americký patriotismus. Absence (či přinejmenším neujasněnost) pevného jádra vede k rozdrolení vyprávění do příhod. Ty občas fungují samy o sobě (mina, většina groteskních etud s Murrayem a Balabanem), ale nezapadají do nějaké většího celku se zřetelným směrem a tónem. Jejich střídání sice má jistou logiku (sestavení týmu a rozdělení úloh po patnácti minutách, po půlhodině se tým rozdělí, přibližně po hodině zase spojí, aby se pak každá ze dvojic znovu vydala vlastní cestou), s žádným hrdinou na každý pád nestrávíme dost času, abych nás jeho osobní příběh dokázal vtáhnout. Ani získání Gentského oltáře a Madony z Brugg nelze označit za cíl, k němuž by dění soustředěně směřovalo. Památkáři postupně nezískávají indicie, vlastně ani není vyvoláván dojem, že by je kdovíjak tlačil čas (s výjimkou uměle dramatizovaného finále, kdy musí být rychlejší než karikatura ruského pohlavára), prostě se k oběma úlovkům v potřebný čas (tj. na konci filmu) dostanou. Částečně díky náhodě (příhoda se zubařem se ovšem skutečně udála), částečně díky tomu, že jim vojáci prostřílejí cestu. Ve výsledku mne díky skvělým hercům, kteří si své role očividně užívali, sem tam pobavila nějaká scéna, ovšem film jako takový mou pozornost dlouhodobě udržet nedokázal. Zároveň mne ale neurážel. Památkáři sice neví, co chtějí a historii zjednodušují na boj dobra se zlem, ale nejsou hloupí ani laciní (produkčními hodnotami). Clooney jako režisér i jako scenárista možná prohrál, ale prozatím si ještě dokázal zachovat důstojnost. 60% (28.02.2014)

„Ešte som nikdy nikoho nezabil.“ Rada od skúsenejšieho: „Je to ľahké.“ No tak sme sa pobavili aspoň raz, viac tu toho nebude. Tak skvelé mená sa nachádzajú vo filme, kde mohli hrať aj úplní nováčikovia z miestneho divadla. Nestane sa tu toho veľa, aby ste sympatizovali s postavami, nebodaj im dokonca držali palce. Nepružná schéma diváka prinúti diváka príbeh vnímať len ako boj pár vojačikov za získanie nejakých obrazov a to v scenérii konca druhej svetovej vojny. Nič hlbšie, ani zmysel tohto celého počínania, tu ale nie je dostatočne vysvetlené. A o napätí sa už vôbec nedá hovoriť. (22.05.2017)

The Monuments Men. Film, ktorý všetko podriadil svojej moderne natočenej retro štylizácii natoľko, až sa pre mnohých stal neznesiteľným. Pritom paradoxne práve jeho dejová konštrukcia a štruktúra rozprávania ho definuje a vymedzuje voči nemiestnym trendom súčasného Hollywoodu (podobne ako to robil Good Night, and Good Luck.). Kríženie týchto postupov, teda okúzľujúceho nostalgického návratu nenáročných vojnových klasík 50. a 60. rokov, ktoré po celý čas film pripomína a zároveň hlavne po formálnej stránke využívajúci všetkých dostupných možností modernej kinematografie (avšak bez zbytočného pozlátka), môže miestami pri svojej nenútenej rozpustilosti v rozprávaní príbehu mierne nasilu, či dokonca umelo. Práve preto by ste tu márne hľadali akýkoľvek žáner idúci do hĺbky, nech už je to dráma alebo komédia, oboje je zastúpené len veľmi nezreteľne, a to sa pre mnohých stáva problémom. Nakoniec teda pre bežného diváka vyvstáva otázka motivácie resp. dôvodu, pre ktorý by mal film dopozerať. A svojim spôsobom má pravdu - pre Monuments Men v zásade nie je príbeh dôležitý o nič viac, než práca so žánrami. Je to jednoduchý a nenáročný film v tradícii americkej vojnovej kinematografie 60. rokov, keď na plátne nedbalo a roztomilo vypúšťali hlášky John Wayne či Henry Fonda. A práve Henryho Fondu v najlepších rokoch mi Clooney svojou spravodlivou a rozumnou vodcovskou postavou, urputne brániacou posledné hodnoty (umenie ako základy modernej spoločnosti je s najvyššou pravdepodobnosťou zrkadlením jeho vlastného názoru) vo víchre vojny, pripomínal. A Bill Murray je nový Robert Mitchum, to mi nikto nevyhovorí. Tento Clooneyh počin má mnoho chybičiek na kráse (nudnosť ako subjektívny činiteľ ovplyvnený čiastočne aj neznalosťou vývoja žánru medzi ne rozhodne nerátam a ja som ju nezažíval) - ako som už povedal, celok je previazaný dosť násilným spôsobom, nič tu nevyniká nad ostatkom, čo robí film jednoliatym a nevýrazným, obsadenie trochu škrípe (Matt Damon) a ani Clooneyho voiceovery nemusia byť každému pochuti. Na druhú stranu to ani omylom nie je film hlúpy alebo nekvalitný. Musím súhlasiť s názorom, že vás film bude zaujímať o to viac, o čo je vám bližšia téma, ktorou sa zaoberá a čím viac o nej viete. To isté platí aj o vojnových klasikách. A v jednom musím súhlasiť s Douglasom - takýto film tu už dávno nebol a až teraz som zistil, ako mi to chýbalo. Tunajšie podhodnotenie je pochopiteľné, ale pri filme, ktorý ctí americkú tradíciu nemá názor skupiny česko-slovenských laických divákov a filmových fanúšikov veľkú váhu. 75% (06.08.2014)

Nebudu vám lhát, opravdu, ale eintopf v podání šéfkuchaře George připomínal spíše vyčpělý a třikrát nastavovaný guláš, nic platné, že byl servírován v pozlacené německé helmě. On sám byl zřejmě režírováním tak vyšťavený, že stál abnormálně za hovno a hrál hůř než v reklamě na martini. Vzhledem k historickým tématům mě okamžitě napadl jeden zapomenutý a přiblblý pořad s Jardou Suchánkem (nomen omen), kde se ztrapňovala družstva Hvězdičkářů a Sluníčkářů, určitou paralelu jsem zaregistroval v kontextu s Památkáři. Nuda, žádný koncept, forma… příběh. Takový novodobý Kámen, nůžky, tapír. René Artois a herr Flick bojující o Padlou madonu s velkýma balónkama od von Clompa, měli nepoměrně více charismatu a i Dr. Zoidberg kupující za tři sta babek umění je také mnohem zábavnější. Co naplat, že výprava byla dokonalá, exteriéry exklusivní a neskutečně barevně koukatelné, navíc za asistence většího než malého množství mých oblíbenců. Skoky po Evropě byly doprovázeny stejnými skoky ve scénáři, takže je vše rozdrobeno do dvou hodin naprosto nekonzistentní, instantní, bramborové kejdy, kterou by ani Adolf nežral, a že to byl dokonalý, vegetariánský kokot a znalec všemožných humusů. Zkrátka, dvě, tři slušný scény, nemůžou v mých očích zachránit film, o kterém do pěti minut nevím nic, ani kdybych měl jeho obsah vykérovaný na prdeli runama. (21.06.2014)

taka pekna, mila, miestami zabavna a vtipna rozpravocka na dobru noc s nazvom "Ako inteligentni milovnici umenia v dochodcovskom veku Hitlerovi kocura vytreli" :) ano, s historiou to ma pramalo spolocne, Clooney tu ukazuje vojnu ako nieco "cool a uplne v pohode", ale ja mu to nemam za zle. Naopak, ocenujem nadsazku a humor jemu vlastny, s ktorym sa tohto filmu zhostil. (15.01.2015)