Lisabonský příběh

Lehkou rukou zpracovaná skica velkého filmu o znění světa – a o možnostech jeho slyšení. Do Lisabonu přijíždí muž, pro něhož skutečnost nepozůstává jen z tvarů a barev, které jsou mu – vtěleny neústupnou hmotou – leckdy spíše na překážku, ale i (ba především) ze zvuků a hlasů. Pátrání po ztraceném příteli se zvrací v hledání jedinečného obrazu v neuchopitelné polyfonii, která se rozeznívá nenápadně, jakoby nazapřenou, a proto je také tak nepozorovatelná – a leckdo soustředěný na příběh sám, ji zřejmě ani nepostřehne. Na horizontu mdlé obrazové mozaiky, nanejvýš utlumené neinvenční, stereotypní kamerou a rovněž nepřesvědčivým aktérem ústřední postavy (oč výrazněji a smysluplněji by ji vyjádřil Bruno Ganz! – a vsadil bych se, že na něj i Wenders při obsazování myslel a vzdal se jej jen pro ty dva poslední geniální filmy s ním, andělským), se ale postupně všechny zvuky vykreslí jako jednoznačné siluetové portréty ve vídeňském lunaparku. Svět proměněný v síť hlasů je nebezpečný tím, jak se v něm slyšící nemá oč opřít: o těla se lze odrazit, ale do cizích hlasů se můžeme jen propadat jako do bezedné studny. Hlasy dospělých a dětí se mísí s hudbou a ruchy, šumem velkoměsta, banální rozhovory s osudovými výpověďmi a svědectvími i s poezií. Postupně tak slyšící postihuje celou skutečnost a dokáže pozvednout i toho, který se zraku vzdal jen proto, že si myslel, že zrak umrtví stvoření. Hra na prostě vizuální svět je falešná a ten, kdo slyší, dokáže toho zdánlivě vidomého vést a potvrdit jej, že svět se i jeho viděním může dál rozrůstat. Kvést. (02.03.2019)

Výborná reklama, která téměř každým svým záběrem zve diváka na návštěvu do Lisabonu. Popravdě řečeno, ne vždy mě tyhle propagace některých kouzelných míst vezmou, někdy se prostě jen nudím a nevidím na nich nic opojného, ale v případě tohohle filmu jsem danému místu propadl. Město (a díky němu i celý snímek) mi přišlo opravdu krásné, dýchalo na mě svojí magií, nabídlo mi příjemné a slunné procházení jeho ulicemi a jako přídavek velkou pohodu. Svůj obrovský podíl na tom má i opravdu výtečný soundtrack, až jsem se divil, že je tam těch písniček tolik, ale jak píšou na imdb, je to napůl i hudební film. Čekání mi přišlo nenucené, ale ta tajemná linka se zmizelým režisérem/zvláštním chlapcem…až do scény s „nalezením“ mi nevadila a zajímalo mě její vyústění, ale právě potom mi film začal docela vadit (a ano, výjimečně jsem si před zhlédnutím nečetl zdejší obsah, kde je zrovna spoiler, že by se za něj mělo vraždit, tím pádem mi nebylo upřeno napětí jako jiným). Dokonce sem tam fungoval i humor a cítil jsem ve filmu i požitek z natáčení jako takového směrem k jeho závěru. Hodnotím solidními 4* a Lisabonský příběh považuju za ještě o něco povedenější než Alici ve městech (víc jsem toho od režiséra zatím neviděl, což v budoucnu plánuju napravit). (25.05.2013)

Film, který má své kouzlo, ale na první pohled je možná nevidítelné. Já hledala, chvíli tápala a pak už jsem jen poslouchala zvuky, které Phillip nahrával. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že to není až tak špatný nápad, vždyť v mnohých relaxačních centrech a pod. mají k dispozici zvuky jako například šumění lesa a nebo zvuky vln narážejících na břeh oceánu nebo moře a za sebe mohu s klidem napsat, že to působí blahodárně na mysl i tělo. Přestala jsem hledat Friedricha, ale nicméně v Lisabonu je asi spoustu míst, kam bych se podívala ráda a bloumala bych jako Phillip. Zavřete oči a poslouchejte třeba zvuky lesa........... (04.04.2017)

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] (28.07.2022)