James Bond: Spectre

Bond 24 - S tak velikou nedůvěrou jako u Spectre jsem do kina na bondovku ještě nešel a možná, že právě díky tomu jsem ve finále nebyl zklamaný, ale spíše trochu dojmově rozpolcený, rozpačitý. Sam Mendes si pro nás připravil film, který jednak uzavírá a propojuje příběhy všech dosavadních Craigových bondovek, dále svým pojetím navazuje a mírně posunuje koncept postavy 007 od toho zranitelného, polidštěného a bouřlivého agenta z Casina Royale po více "supermanovského", jenž je suverénem, u něhož nespatříme žádné šrámy na těle, ale spíše na duši (k tomu se však ještě dostanu dále), a v neposlední řadě pokračuje v příjemném servírování odkazů na jiné bondovky a též v temnějším ztvárnění, které známe již z předešlého dílu. Napříč snímkem: Hned na úvod potěší povedený gunbarrel, po němž se rozehraje naprosto dokonalá scéna v Mexiku, dlouho snímaná na jeden záběr, což neskutečně diváckému oku lahodí. Chválit akci, k níž tu dojde, je zbytečné, protože je opravdu výtečná. Za zmínku stojí také úvodní song Sama Smithe a titulky. Píseň Writing's on the Wall ve spojení s obrazem zapůsobí a navodila mi dojem, že následující zbytek filmu bude mít vskutku pomalé tempo a nostalgické ladění, k čemuž také svým způsobem došlo. Sezení v kanceláři, kde 007 dostává kartáč od M, je rovněž zdařilé a připomnělo mi staré časy Bernarda Lee, kdy svého agenta vypoklonkoval od svého stolu, aby jej ještě před odchodem oslovil "007!". Podobně jako ve Skyfall, tak i tu se potvrzuje, že vztah mezi Q a Bondem bude precizně fungovat a patří mezi největší klady 24. bondovky. Pasáž v Římě se svým zpracováním a atmosférou může směle zařadit mezi to nejlepší, co nám dosud série nabídla. Ať už Sciarrův pohřeb či intimní scéna s Luciou nemá chybu, avšak korunou všeho je zasedání organizace Spectre. Ona tichost, šepot a decentní nasvícení krásně kontrastuje s pompézností místnosti a dotváří tím neskutečně tajemné kouzlo. To je ovšem asi tak poslední scéna, která se může pochlubit tajuplností kolem zmíněné organizace. Těšil jsem se na návrat Mr. Whitea a propojení s Quantum, které se mi však zdálo možná až příliš povrchní či nedotažené, avšak odkazy na Le Chifre, Greena, Silvu, starou M či Vesper hodně potěšily. Jen mi trochu unikla spojitost Silvy se Spectre, ale to je detail, který možná napraví další projekce. Alpské scenérie potěší, ovšem divák si jich příliš dlouho neužije. Bezchybná a perfektní je rvačka mezi Bondem a Hinxem ve vlaku, avšak postrádal jsem tu krvavé šrámy ve tvářích, dobité pěsti a potrhané obleky jako tomu bývalo v Casinu Royale či QoS. Pouštní část snímku má své určité kouzlo, avšak nikterak mě neoslnila. Oceňuji ale Bondovu znalost značky Rolls-Royce a pak pokoje, které si Oberhauser připravil pro 007 a doktorku Swann. Mučení dokázalo velmi zapůsobit a bylo značně originální. Útěk mi pak připomněl časy Pierce Brosnana, tedy nesmrtelného supermana, který vše postřílí a padouchové nemají žádnou šanci, neboť jsou buď naprosto neschopní se trefit nebo je naopak Bond tak dokonalý. Závěrečná londýnská pasáž má něco do sebe, ovšem vidět v akci M, to jsem opravdu v bondovkách nepotřeboval. Samotný konec je pak příslibem k dalšímu snímku, což potěší, ale zároveň ve mně vyvolává mírné obavy, kam se bude série dále ubírat, protože počínaje Skyfallem se hodně odvrací od Bonda-člověka a navrací se k Bondovi-bezchybnému hrdinovi. Mírným zklamáním je pro mě hudební složka filmu, neboť v převážné většině recykluje hudbu z 23. bondovky, což by tolik nevadilo, kdyby však přišla i s nějakými zajímavějšími, novými motivy. Potěšilo ovšem naaranžování úvodní části Smithovy písně ke scéně ve vlaku. Herci: Daniel Craig v roli Jamese Bonda potvrzuje, že mu tato postava skvěle svědčí a vypořádává se s ní výtečně. Ralph Fiennes coby M potěšil zejména v úvodu, Naomie Harris jakožto Moneypenny mi tentokrát přišla nevýrazná, Ben Whishaw aka Q nemá chybu, podobně jako Tanner v podání Rory Kinneara. Potěší Monica Belluci i Jesper Christensen, Léa Seydoux má šarm ve chvílích, kdy není namalovaná, ale její postava mě bavila. Christoph Waltz si zápornou roli užil a byla radost sledovat jeho grimasy i poslouchat tón jeho hlasu. Dave Bautista se role padouchova poskoka zhostil taktéž skvěle. A nyní stručně k nedostatkům. Chybí mi zranitelnost Bonda, není mi moc po chuti zapojení M do akce, byť bylo decentní, propojení s předchozími bondovkami se mi jevilo až příliš na sílu natlačené do příběhu a dvakrát nejásám nad vytahováním nějakých traumat a duševních šrámů z dětství hlavního hrdiny. Aura tajuplnosti je kolem 007 daleko působivější a postačí pouhé náznaky, podobně jako tomu dělával jeho stvořitel Ian Fleming. S hodnocením trochu váhám, avšak kdybych dal méně než 5*, musel bych přehodnotit řadu jiných bondovek, což se mi nechce, tudíž prozatím nechám plnou palbu a uvidím, co s mým dojmem udělají další reprízy. (05.11.2015) (menej) (viac)