Jsem fotogenický

Mnohí považujú - podľa mňa kultové - NÁSTRAHY VEĽKOMESTA za primitívnu komédiu. Tým všetkým by som vôbec neodporúčal pozerať túto snímku. Nie je to ani čistá komédia, ani tragikomédia, skôr bizarná a stopážou prepísknutá zlátanina plná nevtipných a nedotiahnutých gagov, plochých postáv, korunovaná asi zamýšľaným ironickým, ale vo výsledku podivným neoriginálnym záverom. Za jednu hviezdičku stoja iba výstavné kozy EDWIGE FENECHovej, ktorá si ich tu vyvenčí dosýtosti. (23.1.2010) (23.01.2010)

V přední světové kinematografii mohou zaujmout filmy, o nichž ze říci, že jim k zařazení do těch prvořadých či nejlepších přece jen cosi schází. U FOTOGENICKÉHO je však tato okolnost vyvažována mimořádně zdařilým ponorem do vnitřního světa špičkových italských filmových umělců (Mario Monicelli, živý a ne "pouze" hrající Vittorio Gasman) i nesmlouvavou konfrontací iluzí a skutečnosti, kvality chtěné a skutečné. Smích, který tato komedie vyvolává, nejde sice vždy zcela od srdce, ale také není hraný, násilný a afektovaný. I italský regionální film má zkrátka také cizímu, neitalskému divákovi co sdělit. (18.02.2011)

Já se bavil minimálně, protože mi to prostě vtipné nepřišlo. Renato Pozzetto tady nemá téměř žádnou mimiku obličeje, jeho projev je po celou dobu takový ztrnulý. Svůj komediální kumšt ukázal až o 4 roky později v komedii Nástrahy velkoměsta. Až tady měl jeho kamenný výraz svůj smysl. Role udiveného venkovského balíka to totiž přímo vyžadovala. (21.06.2010)

Tento film je poněkud nesprávně házen do jednoho pytle s u nás populárním filmem NÁSTRAHY VELKOMĚSTA. Oba snímky vznikly ve čtyřletém odstupu. Mají stejného hlavního herce Renata Pozzetta. Ten hraje v obou dobrosrdečného, přihlouplého a naivního maloměšťáka. Výstřední, méně intelektuální humor, založený na přehánění a na tom, že někdo nechápe norální věci, nebo je chápe jinak, najdeme v obou filmech. Tím ale srovnávání končí. Film JSEM FOTOGENICKÝ režíruje Dino Risi, který se rozhodl pojmout snímek spíše jako trpkou tragikomedii. Podle komentářů mi to tu přijde, že spousta lidí to nemůže skousnout. Hlavní hrdina toužící po filmové kariéře, snažící se stát celebritou a dosáhnout uznání svého posměvačného okolí, je tragickou postavou od začátku do konce. Nemá šanci splnit si sen, který je spíš produkt jakési vnitřní nereálné vidiny. Vidiny nastavené jako životní cíl sloužící osobnímu odůvodnění, že jeho život směřuje k něčemu většímu. Chce si vyžehlit vlastní vnitřní zahořklost, která pramení z obecného nerespektu k jeho osobě. Hlavní sdělení chápu jako poukázání na nebezpečí kultu celebrit a varování před neuváženým nadhodnocováním televizní popularity nad vlastní životní hodnoty. Rizika s tím spojená jsou veliká. Zde prezentovaná zneužíváním člověka, který těmto vizím a snům podlehne. Svým námětem se film mnohem více podobá Scorseseho snímku KRÁL KOMEDIE. Okolnosti a chování hlavního hrdiny jsou samozřejmě jiné, ale obsahové sdělení si je velice podobné. Filmu musím vytknout kolikrát často špatné výrazové prostředky, spojené s trapností některých scén, které se dle mého názoru neladí k obsahovému sdělení, čímž vzniká takový kočkopes. Proto se film u mě nedostal na čtyři hvězdy. 60% (31.12.2010)

Komedie o tom, jak se se přestárlý mladík a povaleč z malého města Antonio Barozzi (Renato Pozzetto) rozhodne udělat velkou filmovou kariéru v Římě a později v Hollywoodu. A tak si najme vypočítavého agenta Armanda Pedrettiho (Aldo Maccione) a učí se herectví u Carlo Simoniho (Julien Guiomar), který preferuje mužskou společnost. Nabídne se mu možnost točit se slavným Mariem Monicellim a bláhově uvěří filmovému producentovi (Michel Galabru), se kterým náhodou uvázl ve výtahu. To vše ho dostává do více či méně zábavných situací. A nemůže chybět jednostraná zamilovanost do vypočítavé herečky Cinzii Pancaldi (půvabná Edwige Fenech). Má to velmi slibná místa. (31.12.2010)