Český žurnál

Remunda mohl velice snadno natočit jen Kyjevský pohled, a proto jsem moc rád, že podstoupil nemalé úsilí, aby natočil i názory separatistů. Dokument tak ukazuje nepřehlednou situaci v celé své komplexnosti. Tleskám. Skvělé dílo. (05.12.2015)

Zuzaně Piussi se podařilo ukázat magory na obou stranách. Snad je to dobře, škoda jen, že ty stovky dobrovolníků tady musíme reprezentovat zrovna Eva Z., mě by totiž zajímaly i názory jiného dobrovolníka (druhá dáma dostala málo prostoru). Ale asi je to tak fér, kdyby Piussi vybrala někoho, kdo si přes dobrovolnictví očividně neřeší svoje vlastní problémy (Eva Z.), byl by to pak dokument příliš neobjektivní. Nevýhodou toho, že se režisérka zaměřila na magory, je fakt, že dokument jako kdyby nám říkal: Tak se na věci veřejné a dobrovolnictví raději vykašlete, přece nechcete patřit ani k jednomu táboru bláznů? A radši ani nedomýšlet, jaké další předsudky si český občan vytvoří, pokud bude brát partnera Evy Z. jako reprezentativní vzorek všech muslimů. Natočit nějakého syrského doktora, jak léčí v ČR nemocné, by ale nebylo tak skandální. (12.11.2016)

Filipa Remundu mám rád, snad všechny jeho filmy. Tento je o novinářce a insta-bloggerce v Ugandě. A znovu dává mnoho otázek. Sebevědomá, pochopitelně feministická, Sandra v Ugandě. Ptá se, pořád: "Proč vodu nosí jen ženy? Proč toho chlapa mlátíte, to tady děláte normálně?" A má to 2 aspekty. Z jednoho pohledu se může někdy dostat do roviny západní chytrolínky, která v 26 letech místním káže, jak mají žít. Bez respektu k jejich tradicím (vodu zde nosí ženy a děti). Z druhého pohledu ten respekt k tradicím může někdy vést k tomu, že se místní zápaďár dívá stranou a dělá, že něco nevidí. Což Sandra nedělá. Takže prostě nelze říct, kdo má pravdu. Někdy je asi dobré být Sandrou, někdy ne. Kvalitní dokument. (03.12.2020)

Píšu kamarádovi. - Co děláš? -Chtěl jsem se dívat na film Češi jsou houbaři, ale vypnul jsem to. To mě zajímalo, vím, že kamarád nemá sociální sítě, Apolenu nezná a není tedy zatížen předpojatostí. Já se s ní třeba na většině věcí neshodnu (ovšem na ukončení těžby uhlí se shodneme), takže je pro mě těžké být objektivní. - Nelíbilo se ti to? - Jaktože oxid uhličitý není dávno zakázaný, ptá se hned mimozemšťan otravným hlasem. Oxid uhličitý, který potřebujeme všichni k životu! Musel jsem to po chvíli vypnout, to se fakt nedalo. Říká kamarád. Můžete argumentovat, že víme, jak to Apolena myslela. Tedy vysoké množství CO2 s dalšími látkami. Jenomže když dělám enviromentální dokument pro ČT, měl bych dialogy mít dobře promyšlené, aby tam nezazněly nesmysly. Mít nějakou odbornou konzultaci. Jinak to bude znít, jako když naivní ultra-levicová aktivistka káže o něčem, čemu nerozumí (na mysl přijde slavná biomasa). Dokument pokračuje v podobném duchu. Uhlí se nemá těžit, protože je přece přirozené, že má zůstat tam, kde je, pod povrchem. To je argument, jak od radikálních křesťanů pro které je přirozené, že gayové se mají jít léčit. A tak bych mohl pokračovat. Takhle to dopadne, když je někdo přesvědčený o tom, že problému rozumí a nenechá si dát od dramaturga zpětnou vazbu. Výsledný produkt pak dělá více škody než užitku. Ač zamýšlen byl s dobrým srdcem. (21.11.2020)

dokument Petry Nesvačilové o členech Ztohoven a trochu i o ruské Vojně. Já jsem ideální konzument, protože aktivistické umění a kritika politiky je přesně to, co mě zajímá. Sledujeme Ztohoven při přípravě a realizaci vyvěšení slavných rudých trenek. Nejzajímavější je asi následný soud a jak se demokratická společnost vypořádává s umělci, kteří porušili zákon. Nutno říct, že dobře, soudkyně těžce skrývá fakt, že pány nepovažuje za zločince. Výborné je také nahlédnutí do interních porad skupiny, jak perfektně umí pracovat s médii. Že i u soudu si každý zvolí jednu roli, kterou hraje. Jednak proto, že je to baví a jednak proto, že je zajímá, jak bude soud reagovat na různé druhy obhajoby. Je skvělé, že režisérka se nesnažila příliš dojit emoce a nevyužila smrti jednoho z členů Ztohoven - zůstala civilní. Velká část dokumentu je věnována i ruskému páru Vojna, kteří dělali v Rusku ještě mnohem šokující věci (soulož v muzeu atd.). Krásně to ukazuje na střet českého a ruského myšlení. Ale bylo by asi chybou tvrdit, že anarchismus Vojny je čistě ruský. Spíš jde o tu náturu totální anarchie a nezodpovědnosti, kterou můžeme vidět i na Západě. Ztohoven takoví nejsou, udělají si svůj art, kde poruší zákon, ale mimo své umělecké PR jsou to v podstatě slušní občané respektující zákony. Je fascinující, že i další členové Vojny skončili podobně: nedokázali se adaptovat na evropské myšlení a dál pokračovali v tom, co dělali už v Rusku, tedy v totální anarchii a nerespektování zákonů. Pyotr Pavlensky dopadl ve Francii podobně jako Oleg s Natalií v Česku a v Rakousku. Analýza jejich kriminálních deliktů je důležitá. Někdy jde o čirou lenost a snahu získat věci zadarmo (krádeže v obchodech), jindy může jít o legitimní kritiku západních režimů (zapálení dveří Bank of France, které provedl Pavlensky). (03.12.2020)