Česi sú výborní hubári (S06E04)

Že je to přímočará agitka, bych snímku nevyčítal, že je to ale neuvěřitelně protivná, otravná záležitost, která vzbuzuje opačné emoce, než o které by měla usilovat, už je podstatně horší. Je to ten případ, kdy místo abyste se zamysleli nad tím, čím můžete ochraně přírody prospět, uvažujete, že by bylo fajn zúčastnit se nějaké destrukce a nejlépe vyhubit jeden až dva živočišné druhy. Celkový dojem: 10 %. (18.11.2020)

Píšu kamarádovi. - Co děláš? -Chtěl jsem se dívat na film Češi jsou houbaři, ale vypnul jsem to. To mě zajímalo, vím, že kamarád nemá sociální sítě, Apolenu nezná a není tedy zatížen předpojatostí. Já se s ní třeba na většině věcí neshodnu (ovšem na ukončení těžby uhlí se shodneme), takže je pro mě těžké být objektivní. - Nelíbilo se ti to? - Jaktože oxid uhličitý není dávno zakázaný, ptá se hned mimozemšťan otravným hlasem. Oxid uhličitý, který potřebujeme všichni k životu! Musel jsem to po chvíli vypnout, to se fakt nedalo. Říká kamarád. Můžete argumentovat, že víme, jak to Apolena myslela. Tedy vysoké množství CO2 s dalšími látkami. Jenomže když dělám enviromentální dokument pro ČT, měl bych dialogy mít dobře promyšlené, aby tam nezazněly nesmysly. Mít nějakou odbornou konzultaci. Jinak to bude znít, jako když naivní ultra-levicová aktivistka káže o něčem, čemu nerozumí (na mysl přijde slavná biomasa). Dokument pokračuje v podobném duchu. Uhlí se nemá těžit, protože je přece přirozené, že má zůstat tam, kde je, pod povrchem. To je argument, jak od radikálních křesťanů pro které je přirozené, že gayové se mají jít léčit. A tak bych mohl pokračovat. Takhle to dopadne, když je někdo přesvědčený o tom, že problému rozumí a nenechá si dát od dramaturga zpětnou vazbu. Výsledný produkt pak dělá více škody než užitku. Ač zamýšlen byl s dobrým srdcem. (21.11.2020)

Houbaři jsou jedním z nejpříšernějších dokumentů, které jsem letos (a možná i za poslední roky) viděla. Nechápu, proč byl právě tenhle film zvolen jako úvodní ke znovu zahájení Festivalu Jeden svět a nechápu ani, jak mohl vzniknout v režii Apoleny Rychlíkové. Pro diváka, který se alespoň bazálně zajímá o environmentální problematiku, nepřichází dokument s ničím novým a řada informací působí až banálně. Celou dobu jsem si vlastně kladla otázku, kdo má být cílovou skupinou tohohle filmu (tipuji to na děti z prvního stupně ZŠ). Pokus o vtipné pojetí dokumentu vyzněl neskutečně trapně, stejně jako snaha o natěsnání se do čehosi, co by se podobalo alespoň zdánlivě Srdečnému pozdravu ze zeměkoule, který v mnoha momentech vtipný je. (15.09.2020)

No já ti nevím, je to vlastně jenom takové další ze spousty upozornění na změnu klimatu a lidskou činnost k tomu přispívající. No ale co dál doktore? Já sám voják v poli asi těžko ovlivním omezení a zastavení provozu uhelných elektráren. Nejen v tomhle jsou Němci před námi pořád tak 20-30 let vepředu. (15.11.2020)

Bylo zajímavé, že když jsem ten film viděl, neměl ještě titulky (psal jsem anotaci pro Jeden svět) a nevěděl jsem teda, kdo to točil. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím stojí Apolena Rychlíková, kterou mám v důsledku Hranic práce zafixovanou úplně jinak, takže když jsem se to mnohem později dozvěděl, dost mě to zaskočilo. Ale nevím, jestli je to zafixování špatné, protože to fakt tvůrcům hodně nesedlo a ta "humorná cestománie" poloha působila jako velká křeč. Já chápu, že když chce říct člověk něco důležitého, často má pocit, že když nepoužije humornou formu, nebude brán vážně - ale tady je to tak nepřesvědčivé a nepasující! K Hranicím práce mám pořád ambivalentně pozitivní postoj a hlavně jsem přesvědčený, že skrz ně Apolena může dosáhnout hodně dobrých (a důležitých) věcí. Tahle poloha fakt ne. (11.09.2020)