Fulmaya, dievčatko s tenkými nohami

Opravdu milé překvapení. Dorota Nvotová je prostě živel. Film/dokument měl spád, skvělou hudbu i kameru. Po skončení projekce jsem měl pocit, že jsem nabitý nějakou zvláštní pozitivní energií. Přirozený a svérázný projev hlavní aktérky byl naprosto okouzlující. Viděno: 23.05.2013 (ČSFD projekce). Mé hodnocení: 95%. (22.05.2013)

Původně jsem chtěl jít s hodnocením o stupínek níž, ale dokument se mi rozležel v hlavě, a proto nakonec takto.. Vendula Bradáčová pro mě byla neznámou režisérkou a myslím, že toto je její první autorský dokument, lze-li to tak nazvat. Šel jsem do kina s přesvědčením (a sypu si za to popel na hlavu), že se bude jednat o sled záběrů šílené Nvotové a krásného i špinavého Nepálu - ovšem bez myšlenky. Opak byl pravdou, Nepál v dokumentu samozřejmě je, ale není to prvoplánové. Nvotová v jistém slova smyslu určitě šílená je, ale zároveň je morálně na výši, což určuje tempo a směrování dokumentu. Od prvních momentů je rovněž patrné, že kameru má na starosti někdo, kdo tomu rozumí a má to v ruce (Tomáš Nováček). Dorota nám postupně předkládá své alter ego Fulmaya, které nakonec zosobňuje malá holčička z instituce Happy home. Nvotová se zde angažuje, shání peníze, podporuje děti. Její 'mecenášství' překračuje i zdi "šťastného domova", což ve snímku vidíme v několika příkladech. Ve filmu se však objevuje přirozený zvrat, který jistě Bradáčové velice pomohl k vystavění atmosféry (přestože se jedná o dokument), což jí nelze vyčítat - je to prostě filmařské štěstí (Třeštíková by mohla vyprávět). O tomto zvratu se však nebudu rozepisovat, nerad bych spoileroval. Raději si na dokument zajděte do kina; uvidíte, že nebudete zklamaní. (23.05.2013)

Dorota Nvotová je bohémka, Do vecí ide na plné gule. Bez cigy nevydrží. Pomedzi šluky vydáva svedectvo o sebe. Jej vlastná knižka Fulmaya bola fajn spoveďou o spôsobe života a tvorby. Život v exotike či rôzne vzťahy a aktivity naznačujú hľadanie miesta vo svete. Napriek prezentovanej extrovertnosti je zrejme jej najmilším miestom pivnica plná kníh, cd, vecí na cestu a vecí z ciest. V zelenom trabante sa presúva Bratislavou, s neskrotnou túžbou upozorniť na to, že možno na seba ani tak nechce upozorniť, ale ide si svojim farebným svetom. Často narazí, ale ide naplno. Nehnije, žije. To sa ráta. Na rozdiel od gudualina si nemyslím, že ide o lacnú seba prezentáciu, i keď aj v jeho komentári kus pravdy je (obľúbené cesty hľadania zmyslu mladých Američanov a Európanov vo východných kultúrach). K snahám spasiť svet u podobných bohémov ako je DN patrí zároveň akási ľahkosť, odpútanosť od súvisiacich záležitostí. Výsledok môže dopadnúť podobne ako prezentovaná zápalistá podpora sirotinca, ktorý mal od riadnej výchovy ďaleko. Poznámky s osobnou skúsenosťou: Dorotu som raz videl v električke, aj s jej prvým mužom Whiskym (spevák kapely Slobodná Európa). Neprehliadnuteľná. Vo farebných šatách, šatke okolo hlavy a slnečných okuliaroch zakrývajúcich trištvrťku tváre sa v krkolomných uhloch krčila pri tyči. Rovnaká ako vo filme, len bez kamery. Druhý raz som videl jej koncert s nepálskymi týpkami-rockermi na Pohode. Výborná záležitosť. Ukázala živelnosť aj melancholickosť v jednom koncerte počas horúceho letného dňa. Piesne prekladala vtipnými komentami o kapele a o reakciách Nepálcov na zvyklosti Slovenska. Navštívil som aj jej sólový recitál, kde zaspievala sadu svojich obľúbených pesničiek. Vynikajúci zážitok. (10.12.2015)

Dievča z horných 10 tisíc, Dorotka, sympatická herečka, skvelá hudobníčka (s Nepálcami duplom, na Pohode 2012 patrili k tomu vôbec najlepšiemu), čo má skvelé názory, skvelý životný štýl, jej stĺpček v .týždni mám tiež rád ... proste mi sadne všetkým čo robí a tento dokument je tak trochu celovečernou verziou, jej stĺpčeka. Niekto keď má veľa, chce pomáhať ľuďom. Ja by som to asi nezvládol.. PS: Všetci čo si myslia jak je to kalkul a reklama a jak je to neúprimné (bez toho aby si o nej zistili niečo viac) .. silno Vami pohŕdam (24.04.2014)

Fulmaya, děvčátko, co (se) hledá… patří bohužel k těm dokumentům, kde vyvolání pro ně tolik typických a žádoucích pocitů - obdivu a lítosti - úplně nefunguje. Obdivovat není koho, Dorota o to nestojí a svým svérázným vystupováním k tomu ani zdaleka nevybízí; k litování není příležitost, zmínky o dětech jsou moc povrchní a jejich spokojené úsměvy ve škole, nebo čichání lepidla na ulici nám srdce patřičně nezlomí. O to se pokouší až nečekaný závěr, který je ale také natolik nejasný a neurčitý, že stejně jako celý film vyznívá do prázdna. (30.05.2013)