Posledná adresa

Krůček po krůčku hledá pár policistů svého svědka vraždy, aby mohli dostat do basy mafiána. Ventura je starý policajt bez iluzí, Marlene Jobert je mladá elévka iluzí zcela plná. Ta dvojice je nádherně vyprofilovaná a chemie mezi nimi funguje úchvatně. Navíc je Marlene mimořádně zajímavá ženská. Film je ale především zamyšlením nad tím, jakému systému tady vlastně sloužíme. Stát má chránit slabé a potřebné, bránit právo a zjednávat spravedlnost. Je to však jen planá věta, skutečnost je jiná, to Ventura ví, ale přesto sytému celý život slouží. Marlene do systému vkládá své životní naděje a Ventura jí touží to setkání s realitou co nejvíc zmírnit, jelikož ji začíná mít rád. Osobně hodnotím velmi velmi vysoko. 100% (28.02.2016)

Francouzské filmy pro mně v mém dětství znamenaly symbol západního přepychu a stylu života, protože nic jiného soudruzi do kin nepustili, snad kromě westernů. Obé pro mne znamená silnou vlnu nostalgie a nejinak je tomu u Poslední adresy. A nemusím se přemáhat! Herecké výkony Lino Ventury a Marlene Jobert jsou bezchybné a jak už bývá u francouzských detektivek zvykem - napětí podporuje úžasná dramatická hudba. Režisér vytváří z nepříliš košatého příběhu maximální podívanou, kdy je divák v neustálém očekávání, ale především: největší devízou je francouszká škola precizního střihu, který ani na vteřinu nenudí. A pulsující atmosféra Paříže? Tu by snad zachytil i Zděnek Troška se svým ansámblem, než by je stačili pařížští četníci rozprášit a zabavit jim kameru. (18.04.2012)

Tenhle film jsem viděl prvně asi před deseti lety a od těch dob jsem ho sháněl. Až dnes ho vysílala Nova (díky!). Skvělá Francouzská detektivka ze staré školy plná drsných týpků, aut a ran. Hlavně je však o netradičním pátrání nikoli po vrahovi, ale po důležitém svědkovi zločinu. Jako u všech krimi made in France pochmurnou atmosféru vybuduje hudba a závěr je dosti smutný. Lino Ventura je ve své roli vynikající, charismatický a přesný. Marléne Jobertová, kráska s pihama, je krásně křehká a nezkušená. Michel Constantin, častý představitel grázlů, dokáže hrát pouze pohledem. Dávám čtyři hvězdičky a řeknu vám, že k páté mnoho nechybí. Poctivá podívaná. (26.07.2007)

Vybrané filmy spisovatele, scenáristy a od konce 60. let i režiséra José Giovanniho oplývaly v době a krajině svého vzniku hlubokým společenským poselstvím, poukazujícím na omyly či nedostatky policejního a právního systému. Vedle efektního dramatického zážitku, podpořeného výraznými filmařskými a hereckými kvalitami, mají v sobě dodnes sílu nabídnout i spoustu podnětů k zamyšlení. Už mrzký začátek, plný nespravedlnosti ve víru zmanipulovaných výpovědí a ukřivdění, mne začínal psychicky mírně vyčerpávat, k tomu na mne silně zapůsobily i maličkosti či zdánlivě vedlejší scény (scéna s chlapcem a krádeží holoubků, která nám ukazuje komisařův silný vztah ke své práci i dětem). Pak film přechází na delší dobu do zdánlivě oddechové roviny, kdy připomíná klasickou detektivku s mravenčním pátráním po záhadném svědkovi (a s nenásilným romantickým doplňkem v podobě prohloubujícího se vztahu mezi stárnoucím policejním inspektorem a mladou asistentkou). Divák je stavěn do pozice, kdy fandí svým hrdinům, sleduje s nadšením průběh zábavného děje směřujícího k očekávánému odhalení, ale čím víc se k němu blížíme, tím víc přichází nemilé překvapení, které jaksi podvědomě dává znát, že šťastný konec může způsobit nekompromisní tragedii. Tak se mi chtělo ke konci vstát a zakřičet "Nee!", jako málo kdy jindy. Jsou filmy, které vás pocitově totálně rozsekají... které vám možná stačí vidět jednou, ale zanechají ve vás natolik silné dojmy, že na ně nikdy nezapomenete a emoceni nabitý prožitek ve vás bude ještě dlouho doznívat. Poslední adresa je pro mě přesně takovým filmem. 95% (05.07.2020)

Ventura a Jobert skoro celý film chodia po meste, pričom na tieto zábery je kladený dosť dôraz, až kým dôjdu k cieľu a začnú sa pýtať niekoho na otázky, smerujúce k ich svedkovi. Na konci má vždy dotyčný nadržaneckú poznámku na Jobertovej vzhľad. A tak nejak stále dokola, s výnimkou jednej drsnej scény a výborne vypointovaného záveru, vďaka ktorému som uvažoval aj o vyššom hodnotení, to by som ale určite dal ako návštevník kina v roku 1970. Takže vychutnáte si množstvo dobových retro áut, skutočne slizkého záporáka, ktorý tomu dodáva šťavu a budete rozmýšlať, či to Jobertovej viac sluší s priznanými výraznými pehami alebo takto, respektíve či je krajšia s dlhými vlasmi. Podobných solídnych krimi scenárov boli vo francúzskych scenáristických šuflíkoch v tej dobe asi stovky, Giovanni môže byť rád, že došlo zrovna aj na jeho adaptáciu knihy. Asi je to aj tým, že si ju mohol sám natočiť. (21.06.2013)