Snít můžeme vždycky

Pierre Riachard v roli znuděného multimilionáře šlechtického původu, kterého už nebaví život mezi snoby, kteří mu neustále lezou do zadku se vydává sem tam pro radost krást do supermarketů, kde mu to všichni tolerují kvůli jeho původu. Kumu to netolerují je Rachid, lazebník z chudínské čtvrti, který je odsuzován jen kvůli vzhledu a tak jednou když sám Rachid vidí krást Pierra v obchoďáku, chce ho udat a začne mu nadávat a urážet ho. To Pierre, člen horní smetánky nezná a vítá to jako příjemnou změnu. Během filmu mu Rachid otevře oči a Pierre si uvědomuje, že promarnil mládí. Bohužel se Rachidovi neustále lepí na paty a tomu za chvíli dojde trpělivost a pošle ho do háje. V závěru se opět scházejí po sedmi letech, kdy je Pierre k nepoznání. Z mého pohledu režisérovi a hlavnímu představiteli Pierru Richardovi začalo trochu umělecky strašit v hlavě a tak některé scény jsou tak trochu vyumělkované a nepřirozené tak, jak jsme u něj byli zvyklí v jeho mladých letech. I tak stojí za podívání a sem tam se i pobavíte. Mimo jiných herců tu můžete vidět Véronique Genest známou jako Julii Lescautovou (ta tu hraje prostitutku) či představitele Engumy ze stejnojmenného seriálu. (18.05.2008)

No tak tohle je dost netradicni richardovka. Nenapada me vaznejsi Richardovo role, ale nutno rict, ze si s tim poradil velmi dobre. Jinak samotnej pribeh je zajimavej, ale nic originalniho a ten prerod nak zvlast dobre zvladnutej neni. Nicmene film prijemne odsejpa a nenudi, problem je, ze tu ale neni moc dobrejch vtipu, zasmal sem se asi ctyrikrat, pricemz si uz pamatuju jen super scenku s policajtama. Ale na dobry 3* to da. (19.02.2008)

Před kadeřnickou proměnou mi Pierre připomínal českého herce Jiřího Líra. Pak to už byl ten starý známý Pierre z rozpustilých komedií, ale bez úsměvu v tváři, jen s tím dobráckým pohledem modrých očí. Film plyne pomalu a líně, většinou posmutněle, občas trochu úsměvně. Scénky s tajným sledovatelem asi měly připomenout některé z gagů zlaté éry francouzských komedií, ale tady se moc nehodily, působily spíš trapně. Richardův přednes La Bohème mě naladil si po skončení filmu zase jednou pustit Aznavoura. (19.10.2019)

Nenávidím to slovo, obzvlášť od té doby co kdosi prohlásil komedie tohoto druhu za náš vývozní artikl:P Ale tady nelze jinak. Jak už název napovídá, jde o hořkosladké vyprávění o lidských snech, o štěstí a o tom jak snadno se lze nechat při jeho hledání zmást. Plus samozřejmě nějaká ta dobová satira, bez toho by to nebyla Francie. Pierra Richarda jsem nikdy nemusel, ale uznávám ho jako komika - skutečného komika, klauna, který dokáže diváka stejně tak rozesmát jako rozplakat. Být příběh plnější podivuhodných postaviček jako byla třeba roztomilá rajda milující operu Véronique Genest (alias pozdější komisařka Lescautová), bylo by zaděláno na pořádně zajímavou podívanou. Za "současného stavu" nezbývá než říct, že se to tak docela nepovedlo, a pro kladné hodnocení hraje především brilantní scéna Pierra Richarda, ve které prostřednictvím písně vzpomíná na svá mladá léta, kdy bylo všechno jinak... Dávám 70%. (25.08.2007)

Richardovu umění nevadí ani vrásky, ani pokročilý věk. I když ten věk jde z filmu dost cítit - hlavně v Císařově vyrovnávání se s ním. Snít můžeme vždycky je krásná poetická komedie, místy trochu "rozhádaná" - komediální scénky se střídají s těmi "stařecky" smutnými (ale přesto nádhernými). A tak nějak to prostě sedí dohromady. Jak humor - prostitutka se slabostí pro vážnou hudbu, dva motocyklovaní policisté či návštěva černošského klubu, tak to vážnější - Richardův nádherný zpěv, scéna před Monou Lisou, se doplňují. Těší mě, že i mladší richardovky, si dokáží udržet svou kvalitu. Jedinou vadou na kráse celého filmu je jeho závěr - ten jsem možná nepochopil, možná tvůrci nevěděli, jak to ukončit a tak rychle udělali co je hned napadlo, možná to je klasická (a už dost ohraná) katarze podobných příběhů. Nevím, ale trochu mě to po shlédnutí celého filmu zklamalo. (15.11.2009)