Líbánky

Psychologické drama o tom, že minulost se může připomenout v tu nejnevhodnější chvíli. Největší plusy vidím hlavně v hereckém obsazení, přičemž vedle Ani Geislerové a Stanislava Majera vyčníval Jiří Černý, který působil velmi nepříjemně a pak v nejistotě, ve které mě Hřebejk dokázal až do konce udržovat. Spoustal lidí tady nadává na doslovný závěr, ale podle mě to je v pořádku, protože nejistých konců mám plné zuby a nebaví mě. Duu H+J se to zase povedlo. 80% (22.10.2014)

Ne, ne a ještě jednou ne. Šroubované dialogy, nejhorší věty dali do úst tomu nezvanému hostu, který řádně zdramatizuje svatební oslavu.. Takové věty se dobře čtou, nebo přinejhorším by je mohl říkat vypravěč, ale aby je ze sebe vypouštěl herec, k tomu nemělo dojít.. Jinak příběh by se i dal, ale za toto opravdu nemohu dát ani průměr. Dvě hvězdičky za Aňu. (06.03.2014)

Hluboce mě příběh nepřesvědčil, připadl mi uměle vykonstruovaný a nevěrohodný. Už jenom sama situace, že na svatbu přijde někdo neozvaný a nikdo se jej nedokáže zbavit, zvláště pak, když novomanžel ví, proč přišel. K tomu podivné a na několka místech doslova nelogické dialogy, absence napětí či nějaké hlubší sebereflexe. Hezké obrázky, využití kontrastu mezi okamžikem štěstí (svatbou) a temnou minulostí (šikanou) na slušný film jednoduše nestačí. (17.08.2014)

Film vyloženě pro ženské. Pustil jsem si ho při jiné činnosti snad třikrát, ale dívat se na okoukané ksichty, tutam prošpikované méně známými je pro mě nuda. Proč nuda? Stále se opakují v mimice, gestech. A cože si tak pozoruhodného povídaj? Nic co by člověk nezažil, či neměl ozkoušeno. Spíše mě zaujalo, jak se tak koukám na to co ti dva tvůrci už vytvořili, tak že je to stále baví, a nepolevují, ba spíše naopak... Unudit nás k smrti - to je jejich cíl?! Ale v čem se režisér zlepšil, tak určitě po výtvarné stránce, v umění tajmingu, taktéž mu jde skladba scén lépe, než v jeho dřívějších filmech. To ano, to je neoddiskuvovatelné, ale myslím si, že je to málo. Kolik ale jen času stojí příprava filmu, od námětu, přes scenář, až po realizaci, to vše si uvědomuji, a obdivuji v tomhle týmu, o to víc mě ale mrzí, že jejich filmy nemají takový divácký zájem, jako třeba filmy Troškovi. Ale možná to stačí k tomu, aby pracovali naplno dál. U Petra Jarchovského ale obdiv i za to, že vedle své slušné psavosti, tak je i vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie, což mu uřízne taky dost času. Sice se mi v podstatě jejich filmy nelíbí, ale mají své fandy, tak proč b nedělali dál, když je dneska tolik televizních kanálů, a ty je třeba krmit nejen seriály, a oslavnými dokumenty, ale i hranou tvorbou. (01.11.2020)

Jana Hřebejka mám ako režiséra rád. Na rozdiel od tunajšej (myslím čsfďáckej) komentátorskej a intelektuálskej verchušky. Tá si rada kopne do jeho filmov, lebo "Hřebejk". Jednoducho, komerčný úspech sa v tuzemských lučinách a skalinách neodpúšťa, nech už bol dosiahnutý pred dvadsiatimi rokmi (Pelíšky) alebo pred šestnástimi (Pupendo, Horem pádem). Jednoducho, vadí, ak sa nájde jeden dobrý režisér stredného prúdu. Ktorý občas skúsi experiment, a občas mu niečo aj nevyjde. Ako napríklad tu. Preto si na režisérovom diele tentoraz trochu zgustnem aj ja. Zo zamýšľanej autenticity ostala umelá pachuť neprirodzenej reči. Zo šokujúceho vyústenia korektná moralita. Takto nie. Toto by ani nedostalo certifikát kina Dogma (Sľub čistoty). Kedysi sa udeľoval v Dánsku filmom, spĺňajúcim zopár základných pravidiel. Líbánky porušujú minimálne štyri z nich (ak nie všetky): Časový a geografický posun je zakázaný. Kamera musí byť držaná v ruke. Nesmie byť používaná hudba, pokiaľ nehrá v nakrúcanej scéne. Režisér nesmie byť uvedený v titulkoch. Je pravda, že film nebol nakrúcaný ako Dogma film, ale čímsi sa mu snažil priblížiť (ako tu viacerí uvádzajú). Ani tento ušľachtilý cieľ nevyšiel. (26.06.2020)