Líbánky

Svatebčani i čtenáři pozor! Pod stolem i na záchodě chrápou ožralé SPOILERY!       Co při téhle svatbě v kostele nezaznělo, ale určitě mělo: „Kdo z přítomných ví něco, co by bránilo uzavření tohoto manželství, ať promluví teď - nebo ať mlčí navždy!“ (to je docela praktická výzva). Bez pozvání se vetřít na cizí svatbu a na pěkně veselé veselce nepěkně prudit svou tichou agresivitou, to asi Alešovi mír v duši nepřineslo, řekl bych. A nevěstě v požehnaném stavu omlátit o hlavu kostlivce, vytaženého ze skříně na intru, notabene když s tím nemá chudák těhotná holka nic společného, to už mi nepěkně zavání (zbytečnou?) šikanou. A pak že se lidi nemůžou změnit (třeba Robert, to je dnes správnej chlap - umělým dýcháním zachránil život člověku)! Někdy ovšem i k horšímu, jako Aleš. Kdysi se taky zachoval správně, když vše oznámil řediteli. Ale o dvacet let později už neměl koule na to, promluvit si nejdřív s tím obdivovatelem Nastassji Kinské, poinformovat ho o tom osmém patře o rok později, a dát mu příležitost, aby seznal, zastyděl se a omluvil. A pokud by dotyčný nešel do sebe a zachoval se zpupně, tak TEPRVE POTOM vzít na svá bedra nevděčnou úlohu rozesírače manželství. A udělat tak nešťastnou nejen nevěstu, ale do budoucna i to nevinné dítě, co je na cestě. A sebe taky, samozřejmě. Žádná pomsta na nevinných mír v duši nezajistí. Teď se Alešovi bude ještě hůř žít sám se sebou. Navíc jsem měl pocit, že pár důležitých scén ve filmu chybí a neustále jsem měl nutkání se zeptat: „Bude něco?“ Až přišly závěrečné titulky a já pochopil, že dneska s Hřebejkem nic nebude. A k těm Aleškovým deseti minutám slávy – hezky si zadeklamoval, jen co je pravda, odrecitoval jak z partesu bezchybný, stylisticky vybroušený text... A co to říct vlastními slovy, a ne takhle knižně, abych mu to citové rozrušení (jo, cloumalo to s ním pěkně) mohl věřit, he? (06.09.2013)

Jana Hřebejka mám ako režiséra rád. Na rozdiel od tunajšej (myslím čsfďáckej) komentátorskej a intelektuálskej verchušky. Tá si rada kopne do jeho filmov, lebo "Hřebejk". Jednoducho, komerčný úspech sa v tuzemských lučinách a skalinách neodpúšťa, nech už bol dosiahnutý pred dvadsiatimi rokmi (Pelíšky) alebo pred šestnástimi (Pupendo, Horem pádem). Jednoducho, vadí, ak sa nájde jeden dobrý režisér stredného prúdu. Ktorý občas skúsi experiment, a občas mu niečo aj nevyjde. Ako napríklad tu. Preto si na režisérovom diele tentoraz trochu zgustnem aj ja. Zo zamýšľanej autenticity ostala umelá pachuť neprirodzenej reči. Zo šokujúceho vyústenia korektná moralita. Takto nie. Toto by ani nedostalo certifikát kina Dogma (Sľub čistoty). Kedysi sa udeľoval v Dánsku filmom, spĺňajúcim zopár základných pravidiel. Líbánky porušujú minimálne štyri z nich (ak nie všetky): Časový a geografický posun je zakázaný. Kamera musí byť držaná v ruke. Nesmie byť používaná hudba, pokiaľ nehrá v nakrúcanej scéne. Režisér nesmie byť uvedený v titulkoch. Je pravda, že film nebol nakrúcaný ako Dogma film, ale čímsi sa mu snažil priblížiť (ako tu viacerí uvádzajú). Ani tento ušľachtilý cieľ nevyšiel. (26.06.2020)

Psychologické drama o tom, že minulost se může připomenout v tu nejnevhodnější chvíli. Největší plusy vidím hlavně v hereckém obsazení, přičemž vedle Ani Geislerové a Stanislava Majera vyčníval Jiří Černý, který působil velmi nepříjemně a pak v nejistotě, ve které mě Hřebejk dokázal až do konce udržovat. Spoustal lidí tady nadává na doslovný závěr, ale podle mě to je v pořádku, protože nejistých konců mám plné zuby a nebaví mě. Duu H+J se to zase povedlo. 80% (22.10.2014)

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl. (17.02.2014)

Ale jo, mně se to vlastně docela líbilo. Je to sice nehorázná vykrádačka severských psycho filmů (Rodinná oslava, Melancholie), některé pasáže se příliš vlečou (všemožné nekonečné svatební reje) a švagr Míla působí, jako by si sem odběhl z natáčení se Zdeňkem Troškou. Ale na druhou stranu hudba a kamera jsou bezvadné, atmosféra nepovedeného večírku docela hutná a napínavá - Jiří Černý hraje skvěle podivného týpka, od nějž člověk neví, co čekat, a přiznám se, že závěrečná pointa mě dost mile překvapila. Čeho si ale nejvíc cením - přesto, že zpočátku námět vypadá ohraně, nakonec vypovídá o tématu, které mi připadá celkem originální (následuje SPOILER). Příběhů o tom, že jeden žák šikanuje druhého je spousta, ale příběhů o tom, jak se s tím pak šikanátor (tedy nikoli jen šikanovaný!) vyrovnává, těch zase tolik není. Vyvolává to řadu otázek - např. zůstali byste s Radimem, kdybyste věděli, jak nemorální věci v mládí dělal? A nebo to byla jen taková klukovina, co se trochu zvrtla? I když nemohu říct, že by se mi všechno líbilo, hodnotím nadprůměrně, protože mě Líbánky přinutily zamyslet se. A dokonce se dostavilo i cosi jako katarze. (05.10.2013)