Líbánky

Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013) (01.10.2013)

Svatebčani i čtenáři pozor! Pod stolem i na záchodě chrápou ožralé SPOILERY!       Co při téhle svatbě v kostele nezaznělo, ale určitě mělo: „Kdo z přítomných ví něco, co by bránilo uzavření tohoto manželství, ať promluví teď - nebo ať mlčí navždy!“ (to je docela praktická výzva). Bez pozvání se vetřít na cizí svatbu a na pěkně veselé veselce nepěkně prudit svou tichou agresivitou, to asi Alešovi mír v duši nepřineslo, řekl bych. A nevěstě v požehnaném stavu omlátit o hlavu kostlivce, vytaženého ze skříně na intru, notabene když s tím nemá chudák těhotná holka nic společného, to už mi nepěkně zavání (zbytečnou?) šikanou. A pak že se lidi nemůžou změnit (třeba Robert, to je dnes správnej chlap - umělým dýcháním zachránil život člověku)! Někdy ovšem i k horšímu, jako Aleš. Kdysi se taky zachoval správně, když vše oznámil řediteli. Ale o dvacet let později už neměl koule na to, promluvit si nejdřív s tím obdivovatelem Nastassji Kinské, poinformovat ho o tom osmém patře o rok později, a dát mu příležitost, aby seznal, zastyděl se a omluvil. A pokud by dotyčný nešel do sebe a zachoval se zpupně, tak TEPRVE POTOM vzít na svá bedra nevděčnou úlohu rozesírače manželství. A udělat tak nešťastnou nejen nevěstu, ale do budoucna i to nevinné dítě, co je na cestě. A sebe taky, samozřejmě. Žádná pomsta na nevinných mír v duši nezajistí. Teď se Alešovi bude ještě hůř žít sám se sebou. Navíc jsem měl pocit, že pár důležitých scén ve filmu chybí a neustále jsem měl nutkání se zeptat: „Bude něco?“ Až přišly závěrečné titulky a já pochopil, že dneska s Hřebejkem nic nebude. A k těm Aleškovým deseti minutám slávy – hezky si zadeklamoval, jen co je pravda, odrecitoval jak z partesu bezchybný, stylisticky vybroušený text... A co to říct vlastními slovy, a ne takhle knižně, abych mu to citové rozrušení (jo, cloumalo to s ním pěkně) mohl věřit, he? (06.09.2013)

První část je ukázková práce s divákovou zvědovostí. Nepříjmný pocity z nadcházejícího na sebe nenechali dlouho čekat, tady musím pochválit Jirku Černýho z jeho postavy jsem fakt neměl dobrej pocit: V okamžiku, kdy už se nedá nic dělat a příběh musí vyložit karty na stůl, napětí trošku polevuje a jednání postav se pro mě stává méňě reálným, než po většinu filmu, kdy opravdu každá postava fungovala na výbornou. Herecky není co vyčíst, Jirku jsem už zmínil, ještě bych pochválil Aničku, která si udržela nadstandart do poslední minuty téhle kvalitní komorní psychologický záležitosti. (14.09.2014)

Po pravdě celý půdorys premiérového snímku odkazuje k severské klasice, Rodinné oslavě od Thomase Vinterberga. Fasáda pospolité slavnosti se postupně drolí, až uhodí blesk: u Vinterberga syn, který otce slavícího šedesátiny obviní, že své děti znásilňoval. Podobně v Líbánkách pronikne na svatební veselici zneklidňující host s výbušným sdělením z minulosti. Vstup vetřelce si sice trochu pomůže náhodou, ale jako ukázkový příklad společenské infiltrace má svůj půvab a hlavně nejednoznačnost záměru i cíle, jež nevtíravě, podprahově, leč vytrvale znepokojuje. I detailem včetně cizincova dárku v igelitové tašce mezi nazdobenými krabicemi s bílými stuhami. Trhliny v navenek hladké fasádě se prohlubují s příchodem noci, klíčové postavy zahustí dusno výměnou ložnic a blažený divák se jen tiše modlí: Bože, prosím, dej, ať to tak vydrží, jen ať to nezkazí, ať vysvětlení není banální. (23.03.2020)

Film, který mi ve finále vyzněl jako epizoda z něčeho úplně jiného. Nebýt excelentní režie a výborného herectví (i když výjimky, bohužel, jsou) skutečně by vše vyznělo jako ze seriálu diváckých příběhů. Kostrbatá šroubovanost Alešova vyprávění internátního teroru od spolužáků, naneštěstí degraduje celé téma. Je to jako předčítání ne moc dobré knihy a např. jeho ranní dialog s Aňou zní jak ze dvou světů. Lze chápat jeho nikdy nezahojenou jizvu na duši, ale takovýmto způsobem tlačit na pilu musí mít u Jarchovského snad nějaký osobní důvod. V některých filmech naráží vynikající dějový potenciál na tuctovou režii, zde je to přesně naopak a Trierovská inspirace je zde také opravdu hodně cítit. Film, ve kterém se ztrácí originalita jedné ze základních tvůrčích dvojic současného českého filmu. Snad příště. (10.01.2015)