Revival

Tomu, že se postava Karla Heřmánka nechává navádět od slizkého manažera, kvůli penězům a vlastní sobeckosti lže svým kamarádům a prostě se chová jako prvotřídní zmetek, jsem se smát nechtěl a taky jsem se nesmál. Bohužel mám neodbytný pocit, že scénář počítal s tím, že právě tyto okamžiky s nacvičováním pádu do kómatu, lhaním a tak dále budou k popukání a že Heřmánkův klávesista bude vlastně sympaťák. Není. Nebýt Boleslava Polívky a Miroslava Krobota, kteří se ukázali být vynikající dvojicí, chyběla by Revivalu veškerá lidskost, nostalgická slza ze vzpomínání po starých černobílých časech, zkrátka to, nač jsem čekal nejvíce. Jinak je film bohužel jedna velká reklama, přičemž asi nejvíce propaguje Vojtěcha Dyka a jeho kapelu, tedy něco, co propagaci vůbec nepotřebuje. Doopravdy vtipných míst příliš není (a když, mají je na svědomí Polívka s Krobotem), postava slepého bubeníka je vyloženě na ránu a Zuzana Bydžovská to s parafrází Yoko Ono také docela přehání (o její poslední scéně se raději ani nezmiňuji). Dvě a půl hvězdy, průměr se vším všudy. Celkem škoda. A nejlepší hláška (Bolka Polívky) byla: "Já bych na nás nešel." (15.08.2013)

Zoufalý pokus o humor, který je charakterizován už plakátem k filmu: Tisíckrát parodovaná ikonická fotografie Beatles z desky Abbey Road je zde parodována po tisící a prvé... No a pak už to jde v podobném tempu: Nevkusné zesměšňování tématu stárnutí a umírání; děravý příběh kapely kombinující nejotřepanější stereotypy, které rocková historie dokáže nabídnout (věčně nadrženým zpěvákem počínaje a parodií na Yoko Ono konče); trapný motiv bulvárního šoubyznysu se vším, co k tomu patří (to je u rockové, skoro-až-disidentské kapely pikantní, obzvláště, když film je natočený díky product placementům); ještě trapnější vtipy na účet slepců; vůbec netrapnější motiv plánování předstíraného infarktu atd. atd. Samozřejmě divák se má nejhlasitěji smát, když se mluví vulgárně, když stárnoucí zpěvák na pódiu mluví jak nadržený puberťák.... Proboha! Nedávno jsem viděl na podiu Mišíka (66 let), McCartneyho (71 let), ze záznamu Jaggera (70 let) aj. Ti se chovali úplně jinak... Několik jednotlivých vtipných momentů se dá najít, ale já osobně jsem po většinu času v kinosále pociťoval trapnost, nucený humor a slabý příběh s obrovskými dírami. (10.08.2013)

Čo sa stalo s tou režisérkou trefných, milých filmov zo života, ktoré tak pekne vedeli vystihnúť pocity aj charaktery? A prečo sa rozhodla kopírovať americké klišé? Starne? Alebo starne cieľové publikum? Mne zostáva ešte tak 60 rokov, než túto vlažnú heřmánkovú polívku budem vedieť oceniť. Radšej Still Crazy, omnoho radšej (12.01.2015)

Tady se zjevně zase točilo podle první verze scénáře, kde sice byly položené ucházející základy, ale chtělo to ještě pár verzí, ve kterých by se jednotlivé postavy a scény vyladily do zajímavějšího/dramatičtějšího/zábavnějšího tvaru a dopsaly se vtipy, které tu těžce absentují. A z těch čtyř jsem toho bývalého muzikanta věřil jen Geišbergovi (který dostal nejvděčnější roli). (11.12.2023)

Všechna (lokální) sláva není (polní) kráva. Právě naopak. Když se zadaří, může to být úspěch jako bejk. Pětičlenná hudební kapela Smoke takový úspěch v sedmdesátých letech zažila, než se rozpadla. V jejich případě to však nebyl rozpad s definitivní platností. Kapela a její členové, i když už jsou dnes jen čtyři, chtějí oprášit zašlou slávu a pokusit se o comeback s vidinou vyprodaných sálů, tedy pokud jde hlavně o jejich nenasytného manažera. Jde o to, že už je to dávno, co jejich hvězda zářila a pro svůj postoj, anglické texty a prosazování západní kultury byla pro socialismus nepohodlná a od té doby se změnily nejen hudební poměry v zemi, což členové vzkříšené kapely pocítí na vlastní kůži. O tom, jak se s obnovenou slávou vyrovnají po letech, a nejen o tom, vypráví další režijní počin poměrně plodné režisérky Alice Nellis, která je kritikou vnímána jako naděje pro český film, případně pro jeho novou tvůrčí vlnu, na které se už delší dobu veze. O neotřelý námět se postaral producent filmu Rudolf Biermann, ale postupem stopáže se ukázalo, jak je obtížné ho rozšířit na plochu celovečerního filmu. Množství pasáží slouží čistě pro vyplnění, které nic moc neřeší v rámci přímé osy příběhu. Navíc, jako velké úskalí se ukázalo, že jde o kapelu fiktivní, a tudíž její představitelé žádní hudebníci v reálu nejsou, s čestnou výjimkou slovenského folkového písničkáře Mariána Geišberga, který hrál zpěváka kapely. Ze zbylých tří členů, Karel Heřmánek, Boleslav Polívka a Josef Krobot, si lze stěží někoho z nich představit mimo filmovou fikci jako skutečného hudebníka. Přesto tihle vypelichanci tvořili fajn partu, jejíž autentičnost sice byla sporná, ale s podporou a obsazením hudebníka Vojty Dyka jako syna Polívky a dobře zachycené koncertní atmosféry, se jí nakonec přece jen nějakou měrou docílilo. Z režijního rukopisu je patrná originální vyváženost a neochvějná snaha zůstat spíše nezávislým tvůrcem vysokých, a pokud možno nepodbízivých kvalit a rozhodný krok směrem k independentnímu stylu nakonec režisérka udělala až v závěrečné napěchované třetině filmu. Nellis v podstatě potvrdila svůj status režisérky s vytříbenou schopností pracovat s kvalitními, a ne až tak poslední dobou na plátnech kin protěžovanými herci jako je Karel Heřmánek, který zřejmě v rámci účinkování v reklamě na mobilního operátora vyslyšel volání přírody, s již zmíněným autentickým Geišbergem, svým způsobem sexy Jenovéfou Bokovou, vynikající Zuzanou Bydžovskou, o nic méně vynikajícím Josefem Krobotem nebo netradičně obsazeným Richardem Genzerem, který si svého vypočítavého parchanta zahrál s gustem. Jen Bolek Polívka mně do role hudebníka, se svým nejistým přístupem ke kytaře, až tolik nezapadl. Režisérka zachovala to, co si u ní cením nejvíce, a sice že nejde se stereotypním proudem a porušuje stanovené trendy. Absolutní revival českého filmu se tímto odvážným počinem nekonal, ale s postaršími hudebníky Milanem, Vaškem, Otíkem a Karlem se blýská na lepší časy. Mé hodnocení: 60% (19.11.2013)