Bojovník

Diamanty jsou věčné, a stejně tak galerie samotářských a tvrdých elegánů klasika Alaina Delona, který ani tentokrát nehodlá jen tak složit zbraně do klína. Čtveráckému pistolníkovi, ptáčkovi zpěváčkovi, nedotknutelnému veřejnému nepříteli č. 1 v obleku nažehleném, v rozhalené bílé košili, s letmě odhalenou hrudí, dýchají na záda živly podvratné. Je třeba ohlédnout se zpět a srovnat nevyřízené účty odpočítáváním minulosti. Svým úsměvem potutelným, pln nasazení, jest terčem informace cenné. Rivalští kumpáni nedočkavě vyčkávají, až ukáže prstíkem na skrýš mamonu. Pohled tváře delonovské přitahuje, neodolatelně probodne zjihlá srdce každé z přítomných dam, vzápětí něžně strhne i jejich neprůsvitný šat. Pro potěchu svou i ostatních mužů, nechává Anne Parillaud, svou oblíbenou, v zásadě na Evu oděnou. Revolver zpívá ukolébavku zloduchům dotěrným. Kdo si první uždibne z lupu klenotnictví, ochutná tvrdost diamantu a bude si lebedit v bavlnce? "Alain Delon je ten nejbohatší z bank nad Seinou," se snídaní u Tiffanyho, po boku své "mademoiselle de Paris" s diamanty netknutými svitem odhalení. Čest lupiči hájeném v ráji dalekém. (06.08.2014)

"Delonku" lze poprávu považovat za specifický detektivní - či chcete-li "krimi" - subžánr. Fabule občas zaskřípe, scénář zanaříká (závěrečné "přehazování" démantů ve stylu deus ex machina), ale přebírání řady prvků "vážného" hraného filmu tyto občasné lapsy víc než vynahrazuje (špičkový Delon velmi často hraje očima, úsečně sevřenými rty nebo imperativním úsměvem, funkční jsou i prodlevy, jejichž mlčení je vskutku akční). Tradiční černobílé schéma vítězství "bílého" dobra nad "černým" zlem, kořeněné docela slušným množstvím mrtvol,za které by se nemusela stydět ani superrychlá, uměleckou úroveň i její výchozí řemeslo velmi bezstarostně vnímající americká "action", je s úspěchem relativizováno zařazením nanejvýš neschématického hlavního hrdiny, viditelně šitého na míru delanovské poetice a osobnosti vůbec. Zdá se, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v této filmové, divácky mimořádně úspěšné minisérii znovunalezl Delon sebe sama v míře a dosahu,který se zdá být dvacet a více let poté stále zřejměji klasicky nadčasovým. (22.07.2008)

Prvy Delonov rezisersky debut som este nevidel, ale hned sa ku mne dostal jeho druhy rezisersky pocin Le Battant, prelozene u nas ako Bojovnik. A musim povedat, ze Delon sa /pri vsetkej ucte/ rezii nerozumie a je ovela lepsi herec nec reziser. Film aj ma akysi pribeh, ale prilis poznat lacne kulisy /najma v interierovych castiach filmu/ a tempo nie je nijako strhujuce.Dialogy su sice dobre, a Delon je pred aj za kamerou, ale nepodarilo sa mu zohnat znamejsie herecke mena, tu hral len Francois Perier /L´attentat/ a samyca Anne Parillaud /Brutalni Nikita/. Nadseny som nebol ani z toho, ze Delon sam premoze celu bandu /to su fakt taki neschopni, ci?/ a ked z tej jednej sceny vyviazol bez skrabanca, tak to ma uz ale vyslovene nasralo. Napisem to rovno - Delon sa prilis hra na Belmonda, ale proste nema nanho, ne, ne. Delon nie je Belmondo, to je vseobecne zname, rovnako ako povedzme Trintignant nie je Gert Frobe, ze jo. Laska samyce k Delonovi je fajn, ale nemusela byt taka mlada, mohli jej kludne par rokov (a na spravnych miestach par kil/ pridat, takto to z jej strany zavanalo pomaly az gerontofiliou, a to je uchylka. Doteraz nechapem, jak taketo svinstvo moze byt v cervenej farbe 40 % (18.08.2015)

Patřím k těm, kterým se Delonová druhá režijní práce líbila krapet víc než debut ,,Kdo nastaví kůži.´´ V Kůži si vyzkoušel komediálnější polohu, roli lehkomyslného poldy Belmondovského typu a nutno podotknout, že korzovat s koženou bundou za doprovodu ulítlého osmdesátkového hudebnímu motivu mu tam šlu fakt dobře (:D) a i občasné hláškování se mu  podařilo. Ale rozsáhlejší pokusy o humor jsem mu v tomto případě moc nevěřil a jako celek to nebylo úplně ono. Tady se podařilo v případné hře na Belmonda (kterou tak ráda zmiňuje Snorlax.:D) najít lepší balanc. Na Delonovi je sice už trochu znát stárnutí a že to nejlepší už má za sebou, ale některé hlášky v jeho podání mě zde slušně pobavily (:D) a zbytek odehrál docela seriózně, se svým typickým charismatem a uhrančivými pohledy, bez tlačení na pilu a nějaké imitace. Film si taky víceméně v  pohodě jede svoje. Není to rozhodně žádná přelomově natočená invenční kriminálka, ale hudba je například velmi zdařilá (konkurence pro můj oblíbený song z Kůže.:D) a ve filmu je mnohdy i nástin napětí i nějaké temnější atmosféry, hlavně v otázce, kdo stojí za Delonovými pronásledovateli a v závěrečném překvapení padoucha. S lepší režíí to mohlo mít ještě  větší účinek (tímto si asi vyvozuji, že Alain měl zůstat hlavně hercem) v té nevýrazné režii, některých ušmudlaných prostředích, nesympatických mladých hercích, i občasné přílišné agresivnosti (Delon odkrágne každého.:D) je to dost rozkročeno mezi starou francouzskou školou a už lehkým osmdesátkovým úpadkem.  Ale zároveň třeba u scény prvního setkání Alaina s Nathálii se mi líbil nápad tmavého pokoje, kde jenom svítí záře venkovní reklamy. Celkově mě  znovu obsazení sexy sekretářky z Kůže Anne Parliaud určitě potěšilo. Francouzských kriminálek samozřejmě není zrovna málo a řada je daleko lepších. Na druhou stranu pro ně mám určitou slabost, dlouhou dobu jsem žádnou neviděl, a na tohle se na ČT 2  nekoukalo špatně.. Bonus navíc je i krátký odkaz na Samuraje a jedno vtipné pomrknutí směrem ke Kůži a mému oblíbenému songu (:D.) Ale to vám neprozradím, abyste se měli v Bojovníkovi na co těšit a měli motivaci se podívat.:D A mohu slíbit, že místy to bude pořád trochu hustý a bude hrát skvělá hudba.:D Tak jsem zase tam, kde jsem byl. Ani ten ,,tác´´ nemám.  (11.02.2022)

Nechoď tam. Viděla jsem to v kině tisíckrát. Chlápek říká, že je to naposledy a odkrouhnou ho. To je osud. / To není osud, to je cenzura. Kdybych nebyl sám takový fešák, přál bych vypadat jako Alain Delon. Kromě jiných výhod by mi to skýtalo možnost hrát v jakémkoliv filmu a učinit jej svou prostou přítomností bez ohledu na další kvality docela dobrým. Takový, docela dobrý, je i Le battant. Film esenciálně řídký jako mlha pařížských bulvárů, rozháněná směšně malými motorovými vozidly, vystavěný na fousaté historce o propuštěném vězni, zloději nikoliv prostém cti, zašitých diamantech a konkurenční bandě, která by si také ráda přišla po letech odnětí svobody autora loupeže na své. Prostota vyztužená zašmodrchaností nemá vlastní podstatu a vyprávění nezřídka absentuje zcela, ponechávaje film snímání Delonovu poflakování se, ale nepostrádá styl, z něhož cca 60% distribuuje svým charisma sám herec/režisér. Zbytek jde na vrub atmosféře časů, v nichž bylo k uskutečnění telefonátu nutno zaparkovat u krajnice a vstoupit do telefonní budky, a nesmlouvaný zákaz nošení podprsenek. Kůži a to ostatní nastaví Delonovi v průběhu filmu Marie-Christine Descouard, Andréa Ferréol a (stejně jako dva roky předtím) Anne Parillaud, všechny v ohanbí s čímsi, co nemohly nebýt paruky. Jistou osobitost propůjčuje filmu stále patrné Delonovo režisérské diletantství, projevující se v přijatelných vypravěčských hloupostech (např. fotografie zesnulé v jejím vlastním bytě) a neuvěřitelně pitomé práci s repetitivním šansonovitým sountrackem Christiana Dorisse. Říkala jsem ti, že nechci umřít blbá... *kucky* *kucky*... (28.12.2019)