Žena je žena

Když jsem jako náctiletý viděl "U konce s dechem", myslel jsem si, že Godard je tím pravým režisérem, že se stane prvním režisérem druhé poloviny století. Jeho další filmy - až po Socialismus - však byly přece jen trochu jiné, postmoderně nezvyklé, experimentální bez pachutě surrealismu (za experiment se považoval pouze surrealismus), ale s příchutí beckettovské absurdity. Na jeho filmy musí mít člověk žaludek, který dokáže strávit současně studené i horké, párek v rajské a rajče na divoko. "Une femme est une femme" je skotačivý a současně uštěpačný film, jeden z těch starých dobrých Godardů. Stačí se jen uvolnit, vždyť žena je (jen) žena. A nebo (jak se říká v závěru): Angela není LA FEMME, ale UNE FEMME. Pozn. 1: Nomen omen aneb Godard = Goodart + Badart. Pozn. 2: "Tu t'laisses aller" s a od Charlese Aznavoura je opět jedním ze skvělých hudebních klipů. (23.11.2017)

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie. (18.06.2012)

Kouzelná godardovsky anarchistická komedie o milostném trojúhelníku Brialy-Karina-Belmondo, plná vizuálních, hudebních a scénáristických gagů. A zase je tu fůra aluzí na vše možné - od Lubitsche, přes Truffauta, až po Aznavoura. No prostě krásný film a jeden z nejlepších godardů vůbec. Nejlépe ocitovat Brialyho postavu: "Tak nevím, jestli je tohle komedie, nebo tragédie. Ale každopádně je to mistrovské dílo." (02.12.2005)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Nesouvislá slátanina hrající si na umění. Spousta lidí to Godardovi žere, ale mě tenhle sled podivných scén a obrazů, i když leckdy úsměvných a zábavných, vůbec nebavil. Godard opět hodně experimentuje - s hudbou, obrazem, herci, ale ne způsobem, který by se mi líbil. Je to subjektivní. Jeden aspekt se mi tu ale líbil velice - Anna Karina zde ale byla neskutečně sexy... (23.07.2018)