Bláznivý Petríček

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)

K bezúhonnému vstřebání Godarda je třeba být levicový Francouz nebo hardcórový intouš. Ideální je kombinace obou. Ostatní se mohou pokusit se alespoň na tu jeho vlnu co nejblíže naladit. Ani to však nezaručuje, že i náročnější publikum (o konzumním nemluvě) nebude režisérovým osobitým volnomyšlenkářstvím umořeno. Což mě konkrétně postihlo u Alphaville. Bláznivý Petříček naštěstí nestravitelný není. Naopak. Tato nápaditá, více-žánrová hříčka s divákem byla pro mě překvapivou lahůdkou a to nejen díky Bebelovi. Pouze ty muzikálové vsuvky mně jaksi vázly v krku. (28.06.2011)

Mně se na tyhle filmy prostě těžko kouká. Jsou tady skvělé nápady, jsou zde výborné myšlenky, ale jako celek to prostě není něco, co by mě opravdu bavilo a zaujalo. Jean-Luc Godard se rozhodl, že v béčkové produkci bude prezentovat myšlenky, a bylo jich tolik, že je ani pořádně nestihnete sledovat. Moc věcí na jednom místě, příliš zvláštních přístupů k vyprávění i k hraní, i když Belmondo prostě okouzlí. (29.05.2015)

Godardovy filmy se mi dost těžko hodnotí... Na jedné straně cítím (a ctím) tu režisérovu touhu po naprosté tvůrčí svobodě, líbí se mi všechny ty jeho nápady, odkazy a narážky, ale někdy se mi zdá, že to přehání. Asi jsem konzervativnější divák, ale často cítím v jeho filmech jistou neuspořádanost a absenci propracovanějšího děje (i když o tom to možná všechno je...). Konkrétně Bláznivý Petříček je především filmovou koláží a děj je tady vlastně nicotný a naprosto podružný... Pokud Nová vlna, pak rozhodně upřednostním Truffauta, který patří mezi moje nejoblíbenější autory vůbec. Nic proti JLG, ale ten jen experimentuje, zatímco Truffaut vypráví... To je mi bližší a funguje to líp. Ale tím nechci říct, že Godard jde mimo mě nebo tak něco.. Líbí se mi spousta jeho filmů (docela mě dostal třeba Week End, Bande á Part, Alphaville a další), ale můj vztah k němu je naprosto zřejmý z toho, že mým nejoblíbenějším filmem z jeho tvorby je U konce s dechem, který ovšem napsal Truffaut... Dávám 4* za kolekci zajímavých filmařských nápadů, atmosféru, existenciální podtext, specifický humor a skvělého Belmonda. (23.05.2006)