Následník

Příšerný paskvil. Spousta vyloženě blbě natočených scén , včetně snad všech flasbacků, zpomalovaček , vidin a bůh ví čeho ještě. Po první půlhodině kdy se jakože profiluje profil Barta Cordella a my poznáváme jaký je to idiot, se detektivní část vcelku rozběhne, ale je však neustále ubíjena debilními proslovy a prupovídkamy. (16.09.2013)

Klasický syžet politických thrillerů sedmdesátých let - boj jedince proti hydře nadnárodních společností - vyjadřoval deziluzi vývoje po Mai 68. Francouzské společnosti jsou prodávány do cizích rukou (hádejte, čí cizí ruce to jsou, jak po stránce národnostní, tak po stránce ideové), a pokud to nejde po dobrém, přikročí se k násilí. Tvůrci filmu by si rozuměli s Václavem Klausem - v pozadí příběhu se skrývá strach z ES. Podobný film, co se týče desiluze: Probuď se špione. (08.04.2010)

Emeritní potomek. Pařížský "Amerikán." Majitel světových stránek, ocelových očí, který jim nasadil brouka do hlav, když usedl do křesla, vedeného stíny minulosti, černými nájezdníky "rodiny." Hamlet - dědic. Má vhled. Poznává vzhled posledních dní. Zaplatí, kdo okradl o životy předky. Koncernový mistr rakví, tváří titulky jeho plátku. Na oplátku zasype ho hřbitovními plátky. Mrtev je kralevic. Ať žije princ, v zemích mýtů. (16.04.2024)

V některých rodinách se dědí povolání, v klanu Cordellových se dědí následnictví. Když to najednou udělá strašně bum s letadlem seniora, do útočného pásma nastupuje junior Bart, který teprve začíná chápat, jaké svinstvo ocel vlastně je. Jeho výchozí pozice je o to víc problematická vzhledem k tomu, že má tchána-mafiána a radikální názory na kolaboraci s nacisty, udávání a deportace židovských rodin za II. světové války. Navíc Cordell nejmladší je znepokojivě geniální hoša, který si místo pohádek čte kurzy akcií a kvůli zprávám v šest vynechává večerníček. Prostě rodinka k pohledání. Za jediný náznak humoru lze považovat církevní reálie – Bart tituluje poradce „nuncius“ a monsignorům cpe úplatky do sutany – a špičkování s kamarádem Davidem v podání Charlese Dennera. Následník opravdu nemá moc společného s klasickými belmondovkami, ale to není nic špatného. Bart Cordell je sice přímý a suverénní ranař, po němž ženy touží (tedy až na jednu, pro která příliš ctí otce svého), z ostatních Belmondových postav se ale nejvíc blíží uhlazenému mstiteli Françoisi Leclercqovi z taktéž nedoceněného Těla mého nepřítele. Následník se mi líbil skoro stejně. Možná právě kvůli té jinakosti. (23.09.2013)

Tematicky i dějově velmi zajímavý snímek má z pohledu diváka smůlu, že nemá v sobě snad žádnou vyloženě sympatickou postavu a během některých vedlejších motivů s povolením na napětí se začíná pocitově táhnout. Alespoň fandit ve věci vyšetřování a pokusy o úniky z nástrah však magnátovi Cordellovi určitě jde a Jean-Paul Belmondo ztvárnil nezvykle rozporuplného hrdinu bez vtipu i minimem jeho typického charismatu určitě velmi zdařile. A pohltit mě Následník do světa velkých machinací v mediálním impériu postupně dokázal. Ten příběh jednoho dědictví, znamenajícího automaticky číhající nebezpečí, má čím přikovat a zpracování plné tajemně podivných střihů a náhlých vpádů do nečekaných událostí vytváří často silně neklidnou atmosféru. Atraktivně lákavé prostředí, které ukrývá zákulisí v podobě skryté mafie a postav, z nichž během profesionálního jednání nelze od pohledu vyčíst pravý charakter, se stává menší noční můrou s téměř nekončícím napětím... Philippe Labro mě tímto filmem nezklamal a zaujalo mě také, jak v některých scénách invenčně zúročil svou původní profesi novináře. Na zážitek z režisérova nasledujícího filmu Náhoda a násilí (1974), kde Labro svůj nevšední rukopis plný znepokojivých střihů a fragmentárních útržků dovedl za mě téměř k dokonalosti, se to ale u mě nechytá. [75%] (09.07.2022)