Policajt alebo darebák

Zase se mi potvrdilo, že vůbec nejsilnější stránkou všech belmondovek je Belmondo sám. Klasický motiv tvrdého policisty bez respektu ke všem předpisům sice sedí k podobným filmům jako ulitý a smíchání komedie s vážnou kriminálkou zvládl režisér Lautner na jedničku, ale nemohu si pomoci, bez lišáckého Belmondova úsměvu by to tentokráte vyznělo trochu do ztracena. Tím ale vůbec nechci říci, že by se mi Policajt nebo rošťák nelíbil, naopak jsem po mírně rozpačitém úvodu dostal přesně tu porci inteligentní zábavy, jakou jsem před zhlédnutím očekával. Jen oproti jiným vrcholným belmondovkám mi tahle přijde o malinko slabší.. Ovšem i tak beru 4* jako povinnost. (10.11.2012)

Jean-Paul si pravdepodobne vytrhol jednu celoživotnú postavu šarmantného darebáka a žil s ňou desiatky rokov. Čiže nech sa snaží, kto sa snaží, všetko mu vychádza, nikto ho neprekukne, ide si za svojim a vždy to dosiahne. Venovať sa teda detektívnej linke je z cesty a dôležitejšie budú fóry a režijná dynamika. Väčšina z toho v zásade funguje, akurát som z takýchto fopá trilerov prepozeraný a vychutnávam si to len z takej tej podvedomej roviny, kde nevnímam každú súvislosť, pretože keby som tak činil, dal by som takýmto veciam asi zbohom. (21.12.2014)

Velký Jean Paul tak jak ho máme rádi. Drzý policajt, kterému není nic svaté a bojuje proti zločinu jeho vlastními zbraněmi. Každý by si přál, aby ten boj proti Zlu byl takhle snadný- objeví se Belmondo a všichni jsou automaticky v hajzlu. A ještě je Jean Paul zneškodní s maximální grácií a vtipem. Navíc se mi hlášky propojily z filmu propojily s deskou Tří sester Lihová škola umění. Takže 100% (14.11.2015)

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)

Belmondo opět předvádí svoji kreaci poldy, který předpisy studuje jen proto, aby věděl, co porušit. V Dobrodruhovi se mi ta poloha dosti hnusila, v Lautnerově filmu (a to má stejné scénáristy) mi je podstatně sympatištější. Stačilo málo - místo pravačky, levačky a bouchačky neváhá vjíždět auťáky do domů, svlékat zločince do naha na veřejných místech, podpalovat bary, převléknout se do smokingu ve stanu, splachovat drogy a ohánět se přitom sarkastickými bonmoty snad ještě zručněji než zbraněmi. Nic nevyšetřuje a film se nám to ani nesnaří namluvit - prostě s uměleckým zápalem, nefalšovanou radostí a grácií originálně terorizuje mafiány z Nice. +++++ Když je třeba, Lautner dokáže i usadit rozvernou náladu filmu a přejít ke zlověstnější, byť ne vyloženě zlověstné poloze, když nechává na scénu vstoupit protivníky-inspektory Raye a Massarda. Pomůže si jazzem (skvěle vybraným), stop-záběry, úsporností pohybů inspektorů a zmizením či omezeném mluveného slova. Funguje mu to. Zvlášť v úvodní sekvenci s neony Printanie, v níž navíc užívá dělený obraz a krátké statické záběry na zavražděná tělaz různých úhlů, postupně se zaměřující na detaily rukou. Umí, když se snaží. +++++ Bohužel však přece jen chybí nosnější fabule, originalita obtěžování se postupem času zmenšuje a únos Borowitzovy-Belmondovy dcery je nejen očekávaný, působí jako monstr klišé a scénaristická bezradnost v jednom. Čímž nechci říct, že by dcera ve filmu vůbec být neměla :) Silné ***. (07.10.2014)