Štrajk

Nejdřív to dobré - Ejzenštejn vypráví neskutečně rychle, aniž by jeho film ztratil přehlednost. Možná až příliš rychle vzhledem k dnešním standardům. To horší je, že jsem čekal sugestivní agitku, ale tou Stávka rozhodně není. Sugestivní možná byla ve své době, ale není v ní nadčasová sugestivnost, jaké dosahovala ve svých obludných monumentech Riefenstahl. (25.07.2012)

Skvelé vyobrazenie majiteľov podnikov ako prísnych, lakomých a nenažraných podnikateľov/ podvodníkov maximalizujúcich zisk na úkor chudákov-robotníkov. Záujmy pánov realizujú ľudské typy sadistických vedúcich a majstrov, vyžívajúcich sa v ponižovaní otrokov a nepriznaní žiadnych práv. Ejzenštejn veľmi presnou skladbou záberov zosilňuje efekt charakterovej špinavosti akcionárov-majiteľov fabriky a rastúcu nespokojnosť robotníkov či podrazácke spôsoby štrajkokazov, spolupracovníkov polície (špicľov) no aj polície samotnej a požiarnikov, stojacich plnými nohami na strane zderských vydriduchov. Kdeže ideologicky zastaraný film! Metódy pracovného ponižovania, otrockej a zároveň žobrácky platenej práce, nútenie do neplatených cezčasov, práce cez víkend či na domov, obmedzovanie prestávok a dovoleniek - to všetko a omnoho viac sa veľmi často deje aj dnes. A zhruba s rovnakým výskytom všetkého schopných riťolezov, pucujúcich radostne všetky orgány svojich nadriadených. V súkromnej sfére i v štátnej. Náznaky nespokojnosti s predstavenými sa ale vďaka naimplantovanému individualizmu neriešia dnes heslom "Jeden za všetkých,všetci za jedného" ale skôr "Pomôž si sám", čoho dôsledkom je veľmi časté zbavenie sa nepohodlného rebela v radoch zamestnancov. Výpoveďou, dohodou, zrušením fleku. A odbory? Tie sú stále utiahnutejšie. Idea anarchosyndikalizmu, znamenajúca vybojovanie si svojich prirodzených zamestnaneckých práv bez úhybných dohôd s mocnými, stále trvá. A hoci Stávka od Ejzenštejna bola prvá, verím, že zďaleka nie posledná filmová verzia sebavedomejšieho vyjednania práv od bossov. (23.07.2014)

Jeden z nejdůležitějších filmů vůbec. Ejzenštejn byl průkopníkem nových druhů směru v dynamice filmu, jako např. montáž a střih, konflikty a rozpory, marxistická filozofie, vizuální kontrasty a konstruktivistická estetika. [8/10] (Goskino, Proletkult) (Němý čb. /// Produkce: Boris Mikhin /// Scénář: Grigorij Alexandrov-Mormoněnko, Sergej M. Ejzenštejn, Valerij Pletněv, Ilja Kravčukovskij /// Kamera: Vasilij Chvatov, Vladimir Popov, Eduard Tisse) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.12.2011)

Rozčulovať sa nad ideológiou Stávky by bolo podobne nezmyselné, ako pozastavovať sa nad nezmyselnosťou existencie mauzólea Vladimíra Iljiča Lenina. Veď Ejzenštejn predsa nemohol vedieť, ako to celé neslávne dopadne a on predsa bojoval proti cárskemu Rusku. Nás ale zaujíma jeho konštruktivistická fascinácia industrializmom, hraničiaca s fetišom, mohutné davové a bojové scény a silné emócie. Predovšetkým ale zábavnosť Stávky na tej najelementárnejšej filmovej úrovni. Mňa najviac zaujali pasáže z montážnej haly, kde sa divák môže kochať v jednom zábere množstvom konštrukčných detailov strojov. Ejzenštejn sa im venuje po celý film, napríklad pri záberoch na hasičské zariadenia. V Stávke režisér umne kombinuje grotesku s drámou s maximálnym kontrastom bez toho, aby sa tieto dva prístupy vzájomne bili. Hudobný doprovod ich skvelo podkresľuje a je dokonalý, rovnako ako emocionálny vrchol v podobe záverečného záberu, ktorý vás môže dostať ľahko na lopatky. Samozrejme, že z praktického hľadiska by sa dve protichodné strany radšej dohodli, aby im neušli zisky, resp. mali sa začo najesť, že história sa písala asi trochu ináč, ale film hodnotíme inými kritériami a Stávke nie je príliš čo vytknúť. (12.03.2013)

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená. Jednoduchou synopsí se snímek liší třeba od Křižníku Potěmkin či Deseti dní, které otřásly světem, kde Ejzenštejn mnohem detailněji sledoval průběh historických událostí. Ve Stávce není tolik svázaný vykreslováním postav či povinným převyprávěním reálií, což je jedině ku prospěchu věci – o to větší důraz je díky tomu kladený na formální finesy a neustálé zásobování publika dechberoucími obrazy. (20.11.2022)