Stalker

Jistě. Na ceste za štěstím prožijete útrapy, pochybnosti, strach, akci (občas vám i kulky sviští kolem uší), zkušenosti formují vaše životní postoje a názory a občas byste rádi něco zničili. A na "konci" se prostě objeví něco překvapivého, co vám přitom všem uniklo. I tajemno je důležité, když zjistíte, že to, co jste za důležité považovali, zase tak úplně důležité není. Čímž se logicky dostáváme k tomu, že na té cestě vás občas přepadne i nuda. (10.01.2007)

Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. (25.01.2008)

Trpělivost. Patience. Geduld. Indulgenza. Paciencia. терпеливость... Prostě k tomuhle filmu potřebujete trpělivost, a pokud ji nemáte, vůbec se nedívejte. O čem vlastně Stalker je ví snad jen Tarkovskij, ale toho se ptát nebudu, mi to takhle docela vyhovuje. Film o všem a o ničem. Film je tak hluboký, až je plítký. - Rozplývat se rozhodně nebudu jako většina, opravdu zvláštní podívaná, ale čekal jsem větší mysterioznost a větší maso! (06.09.2008)

Cely film som premyslal skor nad tym, ake dam hodnotenie a hlavne ako to vysvetlim v komentari. Nemam nic proti mysterioznym sci-fi filmom, ani proti takym, ktore maju nejaku myslienku. Tu by mi ani nevadilo to, ze som tomu nepochopil, lebo tomu vlastne nepochopil nikto, ale pre mna to bolo az na par zaberov jedno velke nekonecne utrpenie plne monotonnych dialogov, ktore mi nic nehovorili, skor ma uspavali. Mozno sa cudujete, preco som si to chcel teda pozriet. Odpoved je jednoducha. Nechcem sa vyhybat filmom, ktore su v topke na CSFD alebo na IMDb a tento film sa ocitol v oboch topkach. Najväcsi problem tohto filmu u mna bol hlavne v minutazi. Nastastie som vedel, ze trva takmer 3 hodiny, ale ak by trval o polovicu menej, dal by som mu hviezdicku navyse. Pre mna to bola jedna velka nuda, ale do odpadu ho zase tiez nechcem dat. _______ Aleksandr Kaidanovsky - (Stalker) +++ Alisa Frejndlikh - (Stalkerova manželka) +++ Anatoli Solonitsyn - (Spisovateľ) +++ Nikolai Grinko - (Scientist) +++ Natasha Abramova - (Martha, Stalkerova dcéra) +++ (11.08.2011)

Věřit či nevěřit? Já nevěřil a dokázal si čistě subjektivně a sám pro sebe celý film (nebo skutečně ošidná místa, kterými jsou začátek a konec) vysvětlit racionálně. Kdybych věřil, uznávám, že bych si to dost zkomplikoval (nutnost ptát se zpětně na opravdu spoustu otázek). Nicméně, Stalkerovi, i kdybych nakrásno dokázal ocenit vše v něm ukázané a vyřčené, nemůžu dát 5* už z 1 prostého důvodu. Ať jsem ho soustředěně (!) sledoval v kině či doma na notebooku, pokaždé jsem se místy docela dost nudil a chtělo se mi spát (nebylo to únavou). A ne, nepovažuju to za „onu“ nudu, která mě měla k něčemu posunout/přivést, protože k ničemu takovému ani jednou nedošlo. Jenže těch důvodů proč nedat plný počet mám víc. Zaprvé je to fakt, že od „zazvonění“, tedy cca 40 minut před koncem, šlo pro mě osobně veškeré kouzlo filmu pomalu ale jistě do kytek (např. tlachání na „prahu“, podivná promluva k divákovi, moralizování, nesnesitelný hlavní hrdina, natahovaný konec, tedy min. vše to, co následovalo po odchodu z hospody, mi přišlo zbytečné). Zadruhé, už během cesty Zónou mě trojice poutníků trochu vytáčela a jejich filozofování (nebo v tomto případě spíš mudrování) mi přišlo místy nesouvisející s tím, o co ve filmu šlo. A to se mně celá Zóna, její magická, mysteriózní, hypnotická atmosféra a ostatně i „narezavělý“ začátek se vší to mlhou, kalužemi, špínou a beznadějí, tolik (a dlouho) líbily. Jenže vzhledem k výše zmíněným nedostatkům to takhle stačí pouze na průměr a nálepku pro mě osobně zatím nejslabšího filmu nejmenovaného režiséra. (27.12.2014)