Jeden blbec na večeru

Snad nejlepší situační komedie, kterou jsem poslední dobou shlédnul. Ty situace jsou nepopsatelný, při kterých se budete opravdu smát. Vůbec jsem to z počátku nečekal a z pozvolna se bude smích stupnovat až po úplný závěr. Jacques Villeret je v roli blbce neposatelně dobrej, že snad jen blbec ho dokáže překonat. Jo, a bacha na exekutory. (29.01.2004)

Čekal jsem něco ve stylu Drž hubu! a také se mně něčeho takového dostalo. Film má ze začátku trochu pomalejší tempo, ale v okamžiku, kdy "blbec" pan Pignon vstoupí do bytu "chytráka" pana Brochanta, rozjede se opravdová a nefalšovaná komedie. Jacques Villeret je skutečně skvělý a pod taktovkou režiséra Vebera rozehrává výbornou podívanou (navíc se mi líbí i ten úkol pro diváka; zamyšlení se, kdo je vlastně blbcem). Zatím dávám 4*, ale třeba po další projekci ještě 1* přihodím. (11.01.2009)

Brilantní konverzačka starého střihu. Žádná velká akce, prostě výtečný scénář, analyzující na příběhu několika jedinců samu podstatu lidské blbosti, fantastický Jacque Villeret, jehož Pignon je ódou na blbost a zároveň živoucím důkazem, že dobré srdce může dřímat i pod neobyčejně přitroublou slupkou (katarze jeho postavy je sehraná jako jedna velká symfonie – jak "málo" někdy stačí, aby celý film dostal další rozměr) a i ostatní ensemble svědčí o tom, že francouzská škola inteligentní komedie ještě úplně nevychladla. Pokud máte dobré herce a silný scénář (není náhodou Blbec k večeři původně divadlení hra?), vejde se geniální komedie vpodstatě do jednoho exteréru a nikoho ani nenapadne, že by byla jakkoli šizená... Inu, Francis Veber je zkrátka pamětník, který řemeslo nezapomíná... (29.01.2004)

Blbec k večeři není komedie pro diváka s poněkud silnějším cítěním k slaboduchým našim bližním. Člověk, který bere život příliš úzkoprse a vážně v tomto díle komedii také nezaznamená. Dělat si srandu před jinými z poněkud méně chápavého člověka dovede jen bezcharakterní blbec. Tedy, není právě tím Blbcem k večeři ten, který se snaží udělat blbce z toho druhého? Posuďte sami. (14.06.2007)

Když se setkají tři z nejlepších představitelů francouzského filmu posledních nejmíň dvacíti let, bylo by moc špatný, kdyby to dopadlo i průměrně. Ale nedopadlo, protože herecké výkony obou hlavních hrdinů doplňují kvalitně vypracovaný režisérův scénář nespoléhající na vulgární nebo estrádní humor, ale na vytříbenou francouzskou slovní i situační komiku dotaženou až téměř k dokonalosti (musím si nechat trošku prostoru k manipulování, ne?) a nesouhlasím, že je to tím, že Veber své řemeslo nezapomněl. Jistě, řemeslo ovládá s jistotou velmistra řezbářů, ale kvůli dobře zvládnutému řemeslu ještě nevzniká majstrštyk. K tomu je potřeba i dar od Boha, přinejmenším vnuknutí, nápad, jiskřička ideje a taky určitá dávka inteligence a znalosti lidí a vztahů mezi nimi. To všechno Veber měl (má) přinejmenším když točil Blbce k večeři. Z jeho příběhu je jasně poznat, že lidi má rád, že nechce kritizovat zle či jedovatě, že chce spíš dědečkovsky poklepat na rameno a říct: Opravdu se ti to takhle líbí, synku? Zamysli se nad sebou, nikdy nevíš, na které straně stolu budeš sedět ty. Líbil se mi tu hlavně ten rozpor úhlů pohledů různých lidí. A když se nad tím zamyslíte, všechno je jenom o úhlu pohledu, o vztahu k našemu zázemí a psychice, k našemu současnému duševnímu rozpoložení a dalších ryze subjektivních pocitech. Čili že blbcem je každej, někdo dýl, další víc, jiný přirozeněji. A poučení nakonec? blbcem se člověk nerodí, blbcem se musí stát dlouholetým podvědomým tréninkem. (21.07.2007)