Vikingovia

1. série - 90% - Vzhledem k sepsání dvou alžbětinských filmů a čtyř sérií s Jindřichem VIII. v popředí je jasné, že životní láskou a srdcovou látkou Michaela Hirsta je rod Tudorovců. Je ale dost dobře možné, že jeho nejslavnějším dílem nakonec bude sága, která sahá ještě o nějaké to století dozadu. Příběh Ragnara Lothbroka a jeho přátel i nepřátel sice začíná pozvolna, ale s každou další epizodou mi tahle nevraživá parta bijců přišla sympatičtější. Ty klíčové okamžiky, bitvy, hádky či přátelství občas díky gradovanému napětí nebo nekompromisním soubojům vypadají jako kdyby u History museli sáhnout do měšce podstatně hlouběji, než pravděpodobně sáhli. 2. série - 80% - Pocit ohromení z příjemně nekompromisního a seriálově i dost jedinečného přístupu je definitivně pryč, ale kvalita naštěstí zůstala a po nešťastně uspěchaném dovyprávění minulých linek hned v prvním díle je čas na nové pořádky. Herecká smetánka v čele s překvapivými vedlejšími triumfy Alexanderem Ludwigem (starší Bjorn) a Thorbjørnem Harrem (Borg) dokáže bez zaváhání prodat veškeré sekání mečem, dlouhé zpomalené pohledy i velkolepě pronášené monology. Při velmi svižném tempu a neselhávající technické stránce tak zůstává jen na divákovi, jestli dokáže přijmout relativně úzké příběhové schéma celé sezóny. S výjimkou odboček Lagerthy nebo Athelstana je celá desítka epizod jen pinkaná ve čtyřce Ragnar-Rollo-Borg-Horik a nebýt každý konflikt tak efektně prokládaný krví a ocelí, mohlo by toho i na malém prostoru být skoro málo. Takhle ale mohou srdce severských válečníků bít dál v očekávání nových plaveb a kořistí. 3. série - 70% - S rostoucí fandovskou základnou paradoxně Ragnarova dobrodružství zlehka slábnou. Pořád to stačí na dostatečnou zábavu plnou čím dál velkolepějších soubojů, ale doby, kdy byla nová epizoda událostí týdne, jsou již dávno pryč. Hirstovy scénáře totiž až trestuhodně opovrhují možnostmi, kdy by se ze zvratu nebo z odchodu některé z hlavních postav mohla stát skutečná událost. Důležitá kapitola severských dějin a legend je dovyprávěna s velkou ctí a v pořádně rozmáchlém duchu, ale rozporuplnost některých charakterů (Floki, Aslaug) na zážitku nezanedbatelně ubírá. 4. série - první část - 50% - Nevím, na čí zodpovědnost padá rozhodnutí udělit seriálu větší počet epizod na rok, ale viním ho za jeden zásadní důsledek. Zabil tím pro mě celý seriál. Přibylo nicneříkajících pohledů do prázdna, bludných výjevů i střípků proroctví, které nám nikdy nic neřeknou. Přibylo vedlejších postav, jejichž přítomnost buď od začátku irituje (krvelačná bratrská dvojice) nebo nedává sebemenší smysl (Yidu). Navíc královské intriky postrádají větší náboj, ať už v případě Erlendura, Ecberta nebo Charlese, a co je nejhorší - děj jede opět v další smyčce, kdy se hlavní část sezóny zaobírá tažením proti stejnému nepříteli jako o sérii dříve. Paradoxně právě ve chvílích, kdy se objeví pablesk dřívější atmosféry, nejčastěji v dějových linkách Rolla nebo Bjorna, je nejsmutněji patrné, jak hrozně nechutným rohlíkem nás Michael Hirst zkouší opít. A vzhledem k tomu, jak moc jsem se v úplných začátcích celých Vikingů zastával, mi to je líto stejně tak moc, jako mě to zoufale štve. 4. série - druhá část - 60% - Pořádným časovým skokem rozdělená sezóna si zaslouží i rozdělený komentář a nutno říct, že při sledování starého Ragnara jsem měl měl pocit, že se seriál dokáže vrátit tam, kam před lety patřil. Jak se ale pozornost přenese na Ragnarovy mladší syny, nedokážu fandit žádnému z nich, což je v kombinaci s podivně jednající Lagerthou a jen malým prostorem pro zestárlého Ecberta pořádný problém. Tempo sice uhání kupředu více než dravě a akční scény jsou snad lepší než kdy dřív, ale zvyšující se počet absurdních úmrtí vedlejších postav, často zcela neodpovídajících dosavadnímu ději, sráží hodnocení o pořádný kus níž. 5. série - první část - 40% - Michael Hirst je opilý slávou. Linky, které by dříve sotva stačily na čtyři epizody, natahuje na celou půlsezónu a já trpím a teskním po původních charakterech. Ivar, Ubbe a Hvitserk mohou být zahraní sebelépe, ale veškeré jejich půtky působí samoúčelně, Lagertha dostává dialogy snad za trest a Flokiho cestování tam a zpátky snad musí být vtípkem tvůrců, co všechno ještě divák snese. Množství snových výjevů navíc překračuje i tu poslední únosnou hranici a při armádě válčících kostlivců, kteří vypadli z druhořadé videohry, jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a nevěděl, jestli se smát nebo brečet. Dávné seriálové zjevení tak směle pokračuje ve své cestě ke dnu. 5. série - druhá část - 60% - Vzepětí v podobě gradujících konfliktů a větší uvěřitelnosti většiny klíčových postav ničí vykonstruovaná a neúměrně natahovaná islandská nicota. Stejně tak skokově napínavější a velkolepější bitvy zaujmou mnohem lépe, než když se svého času simulovala taková Paříž, ale každá podobně velkofilmová chvíle je vykoupena Ivarovým bláznivým (a vzápětí olitovaným) rozhodnutím. Zkrátka půlsezóna plná razantních nejen kvalitativních rozporů, která seriál až překvapivě zachraňuje, jakkoli opět nechává častěji umírat zajímavé charaktery na úkor těch vyčerpaných. 6. série - první část - 30% - Pád na dno dokonán. Z legendárních dobrodružství je parodie sama na sebe plná nepochopitelných taktických rozhodnutí, přepálených vedlejších postav a zápletek, které jen zabírají místo. Ivar se toulá po východních krajích, Bjorn si každým rozhodnutím podřezává větev, ženské postavy, kterým se vždycky dostávalo silných linek, najednou trpí jen proto, aby měly vůbec nějaký dějový podklad a do toho teatrálně přehrávají nepotřebný Olaf, ďábelský Oleg nebo Igor a jeho loutka. Rád bych věřil, že se na nás chystá ještě nějaký důmyslný zvrat, pořádná emocionální nálož, ale tváří v tvář dvojnici mrtvé lásky, roztahané ignoraci Hvitserkova absťáku nebo návratu na Island zkrátka nemůžu. Nejlépe poznáte, že je zle, když je nejsilnější scénou flashback do druhé sezóny. 6. série - druhá část - 60% - Smíření trochu na sílu, ale ve své podstatě úlevné. Pořád nechápu množství prostoru pro východní oblast (obzvlášť, když se oproti historii dělala hromada změn) nebo pro Island, ale naštěstí je i v mizérii, kdy scénář vláčí takovou Ingrid až telenovelou zavánějícími veletoči, spousta nostalgie, epiky a momentů nezapomenutelných. Z mých oblíbenců napříč celým seriálem se sice poslední epizody nedožil nikdo, ale o to víc si cením toho, že mě poslední dvě hodiny dokázaly přikovat k obrazovce a napjatě sledovat dění, přestože mi v důsledku bylo trochu jedno, která strana se dočká vítězství a smíření nebo se jim alespoň přiblíží. Loučení je to ale jinak hořké až smutné, protože vzpomínky na (půl)sezóny, na které se dalo dívat jen se sebezapřením, se vymazat nedají. Při zhuštění například na čtyři desetidílné série mohlo jít o skutečný televizní milník. (29.04.2013) (menej) (viac)