Camille Claudel 1915

Ak je presvedčenie väčšiny nejakej skupiny (napríklad rodiny, príbuzenstva, komunity) také, že jeden z jej členov je blázon, nič nezmôžu iné inštitúcie, ani lekári s iným názorom. Viera je totiž silnejšia ako čokoľvek iné. Zďaleka nemusí ísť o vieru katolícku, či iného náboženstva. Úplne postačuje viera najmocnejšia - totiž viera vo vlastnú neomylnosť, tak častú dnes, ba možno častejšiu než pred sto rokmi. Nepohne s ňou žiadny iný názor. V tomto bol film veľmi silný a univerzálny, bez ohľadu na to, či a ako vierohodne narábal so skutočnou predlohou. Pretože tá bola len ilustráciou temnoty, pretrvávajúcej v mysliach i srdciach neomylne veriacich, nenechajúcich sa presvedčiť ničím, čo by spochybňovalo ich genialitu, neomylnosť, dokonalé vzdelanie a tie jedine správne (lebo ich vlastné) názory. Druhým dôvodom, prečo volím plné hodnotenie je skvelá ukážka toho, ako by vyzerali psychiatrickí pacienti dnes, keby neexistovali lieky a injekcie a ako to veľmi pravdepodobne vyzeralo len pred sto rokmi. Pretože bez nich mala prevažná väčšina z nich symptómy, aké sú vidieť vo filme. Alebo ako by vyzerala psychiatria len s pomocou arteterapie a psychoterapie, čo dnes presadzujú niektoré náboženstvá (scientológia) a postfreudovské školy. Vrátili by sa dávno nevídané príznaky chorôb (lebo farmakológiou utlmené, prípadne vymiznuté). V ústave, kde sa Camille liečila používali len tieto spôsoby terapie - ergoterapiu (pracovnú), dramaterapiu, vyspovedanie sa z problémov a liečba prechádzkami, maľovanie, modelovanie. Nuž a v neposlednom rade skvelo zvolený obraz, sprevádzajúci vnútorné pocity jednej nespravodlivo zavretej, mierne ustrašenej a trochu paranoidnej umelkyne, čo si chcela žiť svoj utiahnutý, osamelý život. Avšak jej príliš múdra a starostlivá rodina jej to neumožnila, lebo ich viera ich nútila urobiť z ich hľadiska pre ňu len to najlepšie. Totiž zavrieť ju do blázinca a držať ju tam, napriek inému názoru jej ošetrujúceho lekára, až do jej smrti. (17.03.2014)

Snímek na mě působil především jako autentická exkurze do prostředí psychiatrických sanatorií v období první světové války a již méně jako působivý portrét osamocené ženy zrazené a zraněné svým okolím. Daleko lépe nakonec působí provázání postavy s okolím a reakce ostatních pacientek, než Camillino expresivní vymodelování. Film velmi pečlivě a v pomalém rytmu stopuje jakékoli proměny jejích nálad, náznaky úsměvu a vnitřního uvolnění i potlačované napětí, ale postupně postava ustrne a její vnitřní tajuplnost se vytratí. V tomto ohledu famózně funguje scéna divadelního představení Dona Juana s pacienty, který Camille připomene její traumatickou minulost a tím u ní vyvolá celou směsici nálad. Bohužel, jakmile do děje vstoupí bratr hlavní hrdinky, zcela oddaný kněz věřící v determinaci lidského osudu, dosud dobře plynoucí observace se zadrhne v několika věroučných úvahách. Dosavadní sevřenost děje se rozplyne a rozvolní se i pevná vodítka sloužící k uchopení postavy, takže průnik do jejího závěrečného "monalisovského" úsměvu je spíše dílem divákovi fantazie než psychologickým důsledkem. (29.06.2013)

Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. To se píše v zajímavostech. Tak jestli to tak opravdu bylo, potom se skláním před Julliette Binoche, která byla nejenže brilantní v roli Camille Claudel, ale natáčet v tak depresivním prostředí pro ní muselo být i možná dost frustrující. Pro mě tedy rozhodně bylo. Je to poměrně náročný snímek spíš pro trpělivého diváka. Tady se toho moc nenamluví, ale Jullietin královský výkon mě pohltil i beze slov. Obrovskou zásluhu a to bych chtěla vypíchnout, na tom má kameraman, protože dokázal přenést ty výkřiky bolesti a beznaděje i na mě. A všeříkající postava jejího bratra jen dokonale dokreslila atmosféru, v které byla Camille donucena prožít zbytek svého života. (16.03.2015)

Camille Claudel 1915 je film o ničem. A velmi v tom vyniká. Kontroverzi tentokrát vzbuzuje už jenom samotný námět, který se zrcadlí v názvu filmu. Rok 1915 v životě Camille Claudel; rok, ve kterém se nic zvláštního nestane; rok, který je naprosto stejný jako zbývajících 29 let jejího života. Film zachycuje Camille Claudel v psychiatrické léčebně poblíž Avignonu, do které byla na základě domněnek své matky umístěna roku 1913. Jediným rozptýlením po sledované období je pro ni návštěva bratra. Dějový minimalismus slouží Dumontovi jako výchozí bod k mistrně komponovaným záběrům impozantního kláštera léčebny, jejich pacientů a přírody kolem ní. Dokonale čisté záběry přesně respektují geometrický střed a spolu s měkkostí barev a striktním rámováním obrazu působí jednotlivé scény dojmem malířského plátna, kde se jenom tu a tam kamera pohne do strany. Semknutost jednotlivých prvků do přesných obrazových kompozic dokonale koresponduje s dějem a vyvolává pocit tísně až beznaděje. Camille je neoddělitelnou součástí těchto kompozic a její nálady se prolínají s okolním prostředím. Stejně tak jako je obraz omezený svým rámem, život Camille Claudel je omezený hranicemi kláštera. Marnost touhy uniknout je cítit z každého záběru. Výsledkem je rozbití konceptu času, který už jenom potvrdí závěrečný titulek: „Camille strávila v léčebně posledních 29 let života a zemřela 29. října 1943 ve věku 79 let, její bratr ji do té doby pravidelně navštěvoval.“ (31.01.2014)

Přeji dobrou noc s filmem! Třeba s tímhle - na usínání je ideální.. Jednoduše. Pro člověka, který jméno Camille Claudel nikdy neslyšel, je to film naprosto zbytečný.. A dost možná i pro člověka, který jej někdy slyšel.. V tomto případě se snad ani nedá hovořit o životopisu, protože sledujeme pouze úzký výřez ze sochařčina života, zbytek je sesumírován v pár větách holých.. Jediný důvod, proč film vidět, jediný tahák je neomylná, přirozená a dojemná Juliette.. Dec trů.. Mějte se filmově! Woo. (05.07.2013)