Oscar

Můj kufřík, můj kufřík! Dnes již trochu staromilskou situační komedii naplnil Magnier typickými prvky, jakými jsou nekonečné záměny, neznámá identita, peníze, vdavky, zmatky. A samozřejmě postavou jednoho psychicky nezlomitelného cholerika. Velice svižně napsaný, zrežírovaný a sehraný kousek mne dokázal pobavit i po víc než 50ti letech od svého vzniku. Vzájemná souhra v rozsáhlých dialozích mezi Louisem de Funès a Claudem Richem dokazuje, že chemie může fungovat i mezi dvěma herci z věkově rozdílných generací a tady rozhodně fungovala! Rich je pro mne menším objevem, na kterého se po Všem zlatu světa, Přátelích kopretiny a teď Oscarovi budu určitě zase někdy příště těšit... roztomilý to živel! :) Myslím, že Molière by měl radost, kdyby mohl sedět v 60. letech v hledišti vybraného francouzského divadélka a nemusel by se za vývoj svého žánru ve Francii stydět. ;o) 75% (08.08.2020)

Čo tu Funès predviedol, je asi vrchol jeho šialenosti a u mňa asi najlepšia jeho komédia, čo je určite veľmi slabé slovo na toto dielo. Dej som si nepamätal, ale záchvaty smiechu z detstva áno a tie sa zopakovali. Predvádzať virtuálne naťahovanie nosa počas pol minúty, aby to nebolo trápne ani nevkusné, to si môže dovoliť okrem kreslených postavičiek len jediný herec. Príbeh odohrávajúci sa v jedinom dome s pár miestnosťami je primeraný a neruší komplikovanosťou. Zámena postáv, kufrov a vzťahov tu má také tempo, že všetci iba otvárajú ústa. –––– Ono se to zdá komplikované, ale je to úplně prosté. (09.11.2014)

Vím, že za to co tu napíšu se budu škvařit ve filmovém pekle, kde mě budou mučit jihoamerickýma telenovelama a německými romantickými filmy podle románů Rosamundy Pilcherové....., ale mě se víc líbí Oskar se Stallonem! A je to venku, uf. Mám sice rád Funesovo cholerické herectví, ale tenhle film stojí v podstatě jen na něm a na jeho šílenostech, když to ten Slyem na scénáři, vtipných dialozích většiny hlavních či vedlejších postav, více si pohrává se zápletkou i pointami k jednotlivým gagům. A teď mě upalte :o) (13.07.2007)

Konečně! Konečně! Konečně ho mám! Ach pardon :-) Ale musím říct, že nejsem, opravdu nejsem zklamán. Nejdřív jsem byl trošičku na pochybách, jelikož filmy Jo nebo Pouic-Pouic se také odehrávaly v přísně ohraničeném prostředí, a i když se snímek rozvíjí velice krotce a Louis je v mnoha scénách hodně úsporný, pozdější zvyšování obrátek se prostě nedá zastavit a je to moc dobře :-) Vše vrcholí scénou s nosem a následným spánkem :-) Nesouhlasím s lidmi, kteří si myslí, že je to celé zamotané tak, že se v tom divák nevyzná, je to bláznivé a šílené, ale v intencích. No a dál? Líbila se mi výprava, teď myslím hlavně zařízení domu a chce to ještě jedno zhlédnutí, to minimálně, tentokrát v původním znění, i když proti Františku Filipovskému nemůžeme říct ani popel, ostatně jako vždycky. MŮJ KUFŘÍČEK!!! (09.03.2006)

MŮJ KUFŘÍK. Ve skutečnosti tato velká kufříkovská story pochází původně z divadla a to  už z konce padesatých letech, kdy s ni Louis de Funés (ještě před dobou své největší slávy) na divadelních prknech slavil svůj  první  velký úspěch. V době jeho největší popularity na dávný úspěch navázal obnovenou premiérou a reprízami na začátku 70.let a v 60.letech tímto filmovým zpracováním. Jak moc je převedení divadelní hry na filmové plátno režisérem Edoardem Molinarem  invečně zpracované moc posoudit neumím. Divadelní original jsem až na krátké kolující náhravky na YT nikdy neviděl a dneska už ani nikdy neuvidím. Takhle mám k dispozici jen toto filmové zpracování. Úvodní půlhodinka plná rozvinutých dialogů mezi Louisem de Funésem a Claudem Richem je možná trochu zdlouhavá, ale i tak mají ty rozhovory mezi oběma herci různé generace svoje kouzlo.  A z nenápadného začátku  se s přibývající záměnami, informaceni a postavami rozjede velká jízda, která graduje až do samotného finále.  Ale i přesto se vtom pozorný divák snad neztratí  a vtip s záměnou kufříků je opakován jen rozumně tříkrát ve fazích překvapení, opakování průsvihu, pointa, takže nezačne být trapný.  Co se týče Louise de Funése, někdo může namítat, že je všude stejný. I já jsem měl někdy sklony se v jeho herectví šťourat a považovat jej občas za rutinní. Ale na druhou stranu mě i  tady (a možná hlavně tady) fascinuje, jak ve své typické roli podává neuvěřitelně energický výkon  s vynikajcí pohybovou a mimickou stránkou...A když za doprovodu rozsáhlé gestikulace a tance vyzívá svého maséra, ať otevře kufrík načež pak lítá po domě a vykřikuje,  že je blázen, tak to je prostě geniální a milovník bláznivého humoru musí mít z takového čísla radost.  Co teprve jeho legendární pantonimické zhroucení...za němého úžaslého sledování maséra, dcery a manželky. Nejen tady  je vidět, že film nestojí jen na rtuťovitém Funésovi. Všechny další významnější jsou perfektně napsané a sehrané karikatury. Dobrosrdečný masér trpící na nervy, oplývající opravdu početnou svalovinou, ale omezenou mozkovinou  v podání Mario Davida, vykutálený podvodníček vědátorského typu v podání Claude Richa, pohledná, ale poněkud na nervyjdoucí vzdorující dcera, natvrdlá manželka v podání Claude Gensac a samozřejmě vždycky vděčný přičmrnádač Paul Préboist jako sluha. To všechno jsou skvělé figurky, které s Funésem vytváří skvělou souhru a bez nich by to nebylo ono. Myslím si, že je Oskar skvělý případ staré dobré francouzské komedie, navíc komorního salónního typu. Zamrzí snad jen, že nikdy neuvidím excelovat Funése a Davida v divadelní verzi. (06.08.2021)