Nepřítel

Pár podnětů k zamyšlení, co to mělo vlastně znamenat a proč je zdejší interpretace filmu jako snu totálně hovadská. Ne, taky jsem se při závěru nechytal. Ale jsem rád, že někdo o něm dostatečně přemejšlel a nebál se nad ním ztrácet delší čas. (23.03.2014)

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce. (29.03.2014)

Dokonalé vyjádření strachu z odpovědnosti, celé ty podvojné principy, úžasné provedení. Vzhledem k mému strachu ze závazků a k mé napůl šílené/napůl v nepořádku (to je asi to samé) mysli se mnou film rezonuje. Atmosféra je absolutně pohlcující, jako bažiny, které nemilosrdně polykají zaživa. Nenávidím přetaženě dlouhé scény, tady mi ale přišly všechny scény, jako by měly svůj vlastní příběh (život). Vše bylo takové napůl mrtvé a zároveň až hororově živé. Jeden z nejlepších mysteriozních filmů - ever. (12.10.2015)

Film vás vyzívá k zamyšlení a zkoumání, které je více než uspokojivé, když Vám všechny dílky skládačky zapadnou. Jenže ono by to nešlo, kdyby základ nebyl tak set sakra záživný a zabavný. Ikdyž se jak ostatní říkají "nic neděje" to jak je film natočený a daný do kupy, vynahradí sebelepší zápletky a akce. Od začátku jste chyceni v něuvěřitelné pavučině emocí, do které vás Denis pomalu zamotává pomocí, myšlenek vyzívajících obrazců. Jednoduše neuvěřitelná práce dokonalého režiséra s famozním hercem. Miluju filmy, jako tento, kdy za každým záběrem a lokací a myšlenkou jsou cítit hodiny promyšlenosti. Tohle ale ve mě vyvolává každý film Villeneuva, tenhle se ovšem liší svou nejasností a metaforami, jenž na první dobrou nemusí působti silně a promyšleně, ale časem si je zamilujete víc a víc. Ovšem nebýt toho silného základu vzbuzující zájem, bylo by to zbytečný. Tolik napětí s tak málem, dokáže udělat jen mistr. 10/10 (31.07.2022)

Důvěrné, zároveň velice odtažité v náznacích vyprávěné dílo. Villeneuve si jede tu svou a vede diváka industriálním městem do pokoje, který se koupe v temnotě. Otevře dveře, zavede vás dovnitř a pak zmizí a nechá vás tam se všemi otázkami a chmurami.... zemřít? Gyllenhaal 1 boží, Gyllenhaal 2 správná svině. Chaos je nedešifrovaný pořádek. (25.04.2014)