Stará puška

Marně jsem doufal, že se v zajímavostech dočtu, jak moc miluje Quentin Tarantino tenhle film. Stará puška chvílemi budí dojem, že snad člověk kouká na televizní seriál ČT o radostech a strastech jedné rodiny za protektorátu. Když se do toho všeho ale najednou ozve nepříjemné zasyčení plamenometu, zazní pár tónů hudebního doprovodu a hlavní hrdina se vydá na cestu pomsty, získává vizuální podoba snímku dost absurdní konotaci a Stará puška se stává opravdu zvláštní a podivnou tarantinovkou, jaká rozhodně nečeká na každém rohu. 7/10 (12.06.2018)

Scéna, kdy přijíždí Julien za svou manželkou a dcerou na venkov bude patřit velmi dlouho mezi nezapomenutelné. Zdrcující drama o člověku, který ztratil v jednom momentě vše co miloval a já se vůbec nedivím jeho proměně (zlomu) z klidného a mírumilovného lékaře v muže pomsty. Moc se mně líbila prolínající se současnost s romanticky krásnou minulostí, protože to dodalo na síle a pochopení celé akci, kterou Julien vzápětí odstartoval. Noiret je vynikající herec, o tom vůbec nepochybuji, ale tady byl v mnoha záběrech zcela nepřekonatelný a pohled na jeho tvář smáčenou slzami v závěru filmu nemohla snad nikoho nechat chladným. Romy Schneider byla jako vždy velmi krásná, bez jejích kouzelných pohledů by to možná nebylo ono, ale já tentokrát smekám před Phillipem Noiretem. (23.07.2013)

Ať se snažím, jak se snažím a hledám, jak hledám... každá minuta mi přišla falešná, flashbacky laciné a pointa nevýrazná. Výprava nedotažená a kontext té akce málo důrazný. Téma výborné, ale zpracování neodpovídající. A jestliže tohle patří mezi top 3 filmy Romy Schneider, tak se opravdu "těším" na ty další. Edit pro miláčka paaschu nebude ;) (19.07.2009)

Bolestivý snímek o obrovské síle jedince, který se v extrémní životní situaci dokázal postavit přesile (tyranovi). Má proti němu ovšem jednu nezanedbatelnou výhodu, dokonalou znalost prostředí. Samozřejmě, Philippe Noiret (doktor Julien Dandieu) snímku dominuje na všech frontách, předvádí excelentní výkon oceněný zaslouženým Césarem. To ale dle mého názoru nebylo jediným předpokladem k úspěchu. Ten bych dále viděl v narativní struktuře. Film (jemná oscilace mezi jednotlivými žánry) je rozdělen na dvě části - na městskou (tragikomickou) a venkovskou (akční/válečnou). Je prokládán častými flashbacky (doktorovy vlastní vzpomínky na své nejbližší), ty dávají jak hlavnímu hrdinovi, tak i divákovi na chvíli vydechnout, odpočinout si alespoň na malý moment od válečného pekla a zkoncentrovat se na další boj. Dandieu vede pouze svou vlastní válku, osobní vendetu. (22.11.2007)

Jakmile se začne střílet, tak film začíná za něco stát. Kdo by to do něj řekl do doktůrka. No jo, náckové ho připravili o smysl jeho života. Pokud se člověk dostane do situace, kdy nemá co ztratit, tak začne být zatraceně nebezpečný. Neodpustil bych si, kdybych nevychválil soundtrack, takže ho tímto chválím. Jistě mi nějakou hodinku ještě bude znít v uších. Akční scénky byly na rok 1975 kvalitní. Veškeré flashbacky byly neatraktivní, nudné a téměř zbytečné. Osobně by mi stačilo letmo nahlédnout do hrdinovi minulosti, abych měl dostatečnou představu o míře nasranosti. Vzpomínka před každým zabitím? Tohle si vysvětluji pouze tím, že tímto tvůrci pouze vyplňovali stopáž. Kdybych se pokusil zavzpomínat, kolik minut bylo koukatelných a kolik ne, tak mi hodnocení vychází přesně mezi 1* a 2*. V takovém případě rozhodují o konečném verdiktu maličkosti. V tomhle případě rozhodlo to, že se poněkud neukázaly emoce. (04.07.2013)