Žena u okna

Upřímně nevím. Z příběhu jsem byl trochu zmatený, než jsem se v něm hlouběji zorientoval, nicméně příběh samotný podle mého soudu mohl být pojat trochu jinak, dynamičtějí a bez těch stálých flashbecků - jednoduše příliš mnoho odboček bývá zpravidla ke škodě, a to je ten případ. Nicméně Romy Schneider, Philippe Noiret a Victor Lanoux podali slušné výkony. (16.05.2010)

„Silný člověk je vždy víc, než slova, která hlásá...“  Jak to už u filmů páně Granier-Deferra bývá, dočkal jsem se naplněného zážitku. Neskonale půvabná Romy Schneider opět vdechuje filmu svůj nezaměnitelný šarm, i díky přirozenému výkonu se stává hlavním tahounem filmu, a rozhodně se vedle ní neztratí ani dva zásadní mužští herci tehdejšího francouzského filmu. Od počátku jsme svědky zajímavého náhledu do politické situace v Řecku a Evropě nedlouho před 2. světovou válkou, kdežto často přítomné dějiny začínají tvořit pozadí k romantickému příběhu. V neposlední řadě nade vším stojí režisér, který si neobyčejně pohrává před divákem s vyprávěním. Nejdříve začne filozofickými dialogy ve velkém řeckém amfiteátru, se ženou, která zasněně rozjímá se dvěma muži z různých politických barikád a za chvíli se dovídáme, že doma v Itálii má dalšího, toho svého (a přímo diplomata!)... to už samo vzbuzuje dost očekávání a otazníků, na které jsem pak v ojedinělém rozplétání pomocí flashbacků i delších retrospektivních návratů s napětím vyčkával. Přestože mi chvíli trvalo, než jsem se v způsobu vyprávění plně zorientoval a přistoupil na něj, naštěstí Granier-Deferre věděl, kam chce děj a vyprávění směřovat, k čemu ho dovést a po scéně osudového setkání se ženou u okna už jsem byl coby divák opět plně lapen do spletité romantické historie na pozadí dějinných okamžiků. Prosluněné kulisy Řecka, byť dějově v dosti bouřlivé epoše, dotvořily spolu s hudbou pěknou atmosféru. [85%] (23.01.2023)

Toto spojení Romy Schneider s francouzským snímkem P. Graniera-Deferreho zaručuje nevšední filmový zážitek a scénář v podobě jakési skládačky typu puzzle. Hnedle zkraje si divák láme hlavu s tím, zda se nekouká na film od prostředka a postupně však dostává k dispozici střípky vysvětlení, které si následně musí v hlavě seskládávat a řadit tak, aby vše chápal chronologicky. Je to náročnější, ale krásné. K tomu všemu si připočtěte zasněný éterický pohled krásné Romy Schneider, přirozený herecký přednes Philippa Noireta, krásnou hudbu - u francouzských filmů z té doby tak charakteristickou, .... a divák nekomerčních filmů si přijde na své. Jen jedno si neodpustím kritizovat. Ty poměrně časté skoky ze současnosti do minulosti měly být přece jenom ve snímku jasně definované např. nějakým textovým rozhraním s uvedením roku. Ono totiž rozpoznat současnost od minulosti, která je v rozmezí cca 5 let je velmi složité, zvlášť, když oba děje se odvíjejí ve stejném prostředí (např. hotel, atd.) či podoba postav se neliší stářím. (29.08.2010)

(2x) Obávám se, že Une femme a sa fenętre je jen obyčejnou levicovou slátaninou. Odehrává se v letech 1936-1967 (podle jiných zdrojů 1936-1972) v Řecku a ve Francii a jediné, co za to stojí, je Romy v některých kostýmech. Skutečně jen v některých, jinak je to klasická Romy roku 1976, stejně jako celý film. Je nepoměrné její zosobnění dvojrole Rakušanky Margot Santorini a její vlastní dcery oproti celému ansámblu. Otázkou ovšem je, zda ze sebe nevydala příliš ve filmu, který si to nezasloužil. Dobová výprava jako vždy v těchto letech totálně selhává a liché je také opětovné spojení značky Schneider-Noiret, které ani nepočkalo na to, až dozní dojmy ze Staré pušky. Absurdní tečkou na závěr je pak věčné citování všech těch Odysseů a Oidipů bez jakékoli pointy. (17.07.2009)

Zralý půvab Romy nezachránil vyspekulovaně, tezovitě působící příběh, a to bez ohledu na snahu opřít se o historické události. Právě tady jako by vše drhlo a zůstávalo na povrchu, přesněji kdesi na filmovém plakátu. Problém je ve výběru postav, charakterů - snímek s jednoznačnou levicovou orientací nemá věrohodné levicové charaktery, pro přesnost: Romy - prachatá, zhýčkaná madam, která se (kvůli vášni?) pustí do protifašistického odboje; Noiret - prachatý, dosti poživačný velkopodnikatel - opět (kvůli vášni) nakonec provádí různé ilegální kousky proti fašounskému režimu, nemluvě už o opouštěném manželi - zchudlém italském šlechtici v diplomatických službách (Mussoliniho, že ano); a vrchol všeho - revoluční odborářský vůdce, který evidentně pochází rovněž z patřičně zazobané famílie ("tatínek měl Jaguára"). Sečteno a podtrženo: odboj, válka, třídní, politické i ideologické konflikty, a hlavně skutečné krvavé střety..., to všechno se odehrává kdesi v diskrétním zákulisí, v jiném prostoru a v jiném čase (mimochodem, časové střihy jsou hodně zmatené, a hlavně neúčelné). Jediné, co je divákovi nabídnuto, jsou takřka výlučně samé pěkné věci: milostná dobrodružství a touhy, dámy v luxusních šatech, krásné bouráky, uhlazené prostředí hotelů a soukromých vil (a jedna basa, z níž se zrovna vychází na svobodu). Dobovou atmosféru se však navodit nepodařilo, a ani té vášnivé lásce jsem nevěřila. Protože do odboje s tyranií se nikdo nepouští kvůli vzbouřeným pohlavním hormonům, leč z důvodů zcela jiných. Takže nakonec - i když nerada - musím souhlasit s uživatelem Ninadel, že jde o levicovou slátaninu. (27.04.2012)