Žena u okna

Strašně ráda komentuji filmy, které jsem moc nepochopila. Tedy spíš strašně, než ráda. Mám podezření, že Žena u okna je v podstatě jednoduchý příběh o rekovi Řekovi, co hopne Romy do ložnice, uměle zašmodrchaný a opentlený spoustou duchaplností, politiky a výlety do minulosti i budoucnosti, aby nebylo poznat, že zas o tolik nejde. Anebo jde, ale mě to moc nevzalo. Varovala jsem vás, že takové filmy, komentuju strašně. (30.03.2017)

Nebavilo, nelíbilo. Je to divné, ale všude kde se objevila Romy, mám pocit podobný, že to je nuda. Tady je už navíc dost stará a do téhle role to chtělo někoho fakt sexy. Victor jako homme fatalle dost dobrý, neseděl mi tentokrát ani dabing. Exteriéry parádí, kousek od Korintu, cikády uměly vyřvávat. (06.02.2018)

Romantické drama lásky, jejíž vznik doprovázely zvuky pochodu nastupujících nácků. Sexy Romy nenechá nikoho na pochybách, že o ni usilují hned tři muži. Uhlazený Noiret báječně sekunduje muži s jedním z nejkrásnějších filmových úsměvů, Lanouxovi. A když se tohoto tria ujme režisér specializující se na kriminálky a psychologická dramata, je o úspěch postaráno. 105 minut stoprocentního filmu. (06.07.2011)

„Silný člověk je vždy víc, než slova, která hlásá...“  Jak to už u filmů páně Granier-Deferra bývá, dočkal jsem se naplněného zážitku. Neskonale půvabná Romy Schneider opět vdechuje filmu svůj nezaměnitelný šarm, i díky přirozenému výkonu se stává hlavním tahounem filmu, a rozhodně se vedle ní neztratí ani dva zásadní mužští herci tehdejšího francouzského filmu. Od počátku jsme svědky zajímavého náhledu do politické situace v Řecku a Evropě nedlouho před 2. světovou válkou, kdežto často přítomné dějiny začínají tvořit pozadí k romantickému příběhu. V neposlední řadě nade vším stojí režisér, který si neobyčejně pohrává před divákem s vyprávěním. Nejdříve začne filozofickými dialogy ve velkém řeckém amfiteátru, se ženou, která zasněně rozjímá se dvěma muži z různých politických barikád a za chvíli se dovídáme, že doma v Itálii má dalšího, toho svého (a přímo diplomata!)... to už samo vzbuzuje dost očekávání a otazníků, na které jsem pak v ojedinělém rozplétání pomocí flashbacků i delších retrospektivních návratů s napětím vyčkával. Přestože mi chvíli trvalo, než jsem se v způsobu vyprávění plně zorientoval a přistoupil na něj, naštěstí Granier-Deferre věděl, kam chce děj a vyprávění směřovat, k čemu ho dovést a po scéně osudového setkání se ženou u okna už jsem byl coby divák opět plně lapen do spletité romantické historie na pozadí dějinných okamžiků. Prosluněné kulisy Řecka, byť dějově v dosti bouřlivé epoše, dotvořily spolu s hudbou pěknou atmosféru. [85%] (23.01.2023)

Toto spojení Romy Schneider s francouzským snímkem P. Graniera-Deferreho zaručuje nevšední filmový zážitek a scénář v podobě jakési skládačky typu puzzle. Hnedle zkraje si divák láme hlavu s tím, zda se nekouká na film od prostředka a postupně však dostává k dispozici střípky vysvětlení, které si následně musí v hlavě seskládávat a řadit tak, aby vše chápal chronologicky. Je to náročnější, ale krásné. K tomu všemu si připočtěte zasněný éterický pohled krásné Romy Schneider, přirozený herecký přednes Philippa Noireta, krásnou hudbu - u francouzských filmů z té doby tak charakteristickou, .... a divák nekomerčních filmů si přijde na své. Jen jedno si neodpustím kritizovat. Ty poměrně časté skoky ze současnosti do minulosti měly být přece jenom ve snímku jasně definované např. nějakým textovým rozhraním s uvedením roku. Ono totiž rozpoznat současnost od minulosti, která je v rozmezí cca 5 let je velmi složité, zvlášť, když oba děje se odvíjejí ve stejném prostředí (např. hotel, atd.) či podoba postav se neliší stářím. (29.08.2010)