Tango

Čekal jsem větší přímočarost, nestoudnost, bezohlednost, a také humor sice na úrovni, ale tvrdšího ražení. Potenciál byl obrovský a nebyl dostatečně využit. Tango šlo spíš cestou dlážděnou absurdnostmi toho druhu, které mě nedokáží přesně oslovit. Než o nekompromisní šovinistickou komedii, se jedná o nenuceně plynoucí road movie o třech mužích nesoucích v sobě rány, které v nich zanechaly ženy, o rozpolcených mužích, kteří ženy nenávidí, ale současně jsou pro ně nepostradatelnou součástí života. O primárně zamýšlené maskulinní kritice ženského pohlaví nemůže být řeč. V Tangu se však sešlo kvalitní trio hlavních hereckých představitelů, to je bez debat. (05.06.2014)

Možná jsem se nejdřív musel prodívat rapidně rozjetým startem a zvyknout si na styl humoru obsahující mj. množství sexu, šílené akce, vulgarismů i drobný fekál (explicitní prdění), možná jsem v takové ujetině potřeboval na scéně oblíbence typu Philippa Noireta, aby mě to začalo bavit. Nicméně s Noiretovým opožděným nástupem jsem si Tango přes původní odpor začal dost užívat. Takový černohumorný nářez skloubený se schématem road movie se každý den nevidí, ačkoliv Patrice Leconte nezapře zvolenými motivy a částečně i vedením děje silnou inspiraci Bertrandem Blierem (obzvlášť jeho Studeným bufetem). V souvislosti s tím oceňuji, že se Leconte nesnaží svůj zdroj inspirace vyloženě napodobit a tak místo absurdně a tajuplně stylizované mizanscény se tady často pohybujeme v klasicky civilním prostředí. Na druhé straně celkový zážitek z Tanga u mě pokulhává, nemám z něj nezapomenutelný dojem a přestože jsem se víckrát zasmál a některé scény jsou hodně povedené (fingovaná rybařina, první společné vyjednávání na zahrádce nebo později vážněji podaný rozhovor na hotelové chodbě s postavou J. Rocheforta), ke konci mi už děj přišel otravně zacyklený v množství zvratů. V tuto chvíli i proto nevím, zda bych se na Tango někdy podíval znovu, což je u mě při rozhodování mezi 3* a 4* u komedie rozhodující. Uvidíme časem. [70%] (15.08.2023)

Drsným černohumorným pohledem se poodkrývají manželské a partnerské vztahy ve stereotypech, pádech i bizarnostech. Film má ostrý říz cynického chlapáctví. S chladnokrevně krutým nadhledem a v nevšední eleganci ukazuje svou důvtipnou hravost ironie. Experimentuje s absurditou podstaty temných přání a dostává se do svérázných a sofistikovaných úvah o nesnesitelnosti trvalého manželského svazku v bolestech běžnosti a otupělé nenávisti v kontrastu s trudnomyslností osamělého a přelétavého způsobu žití. Nedává odpovědi, ukazuje složitosti, krásy, bolesti, zrady, lásky, slzy, zkázy a naděje. Ten drzý styl je tou nejúčinnější zbraní působnosti svého vynaloženého úsilí. Ta jízlivá ironie má vznešený šarm chytrosti hloubky. Putování krajinou, putování myslí, putování životem, putování zážitky, putování pocity, putování možnostmi, putování na prahu života a smrti v jeho počáteční i konečné podobě. Hlavní postavou je ctihodný soudce (skvělý Philippe Noiret), nepřítel trvalého svazku mužů a žen. Cynicky využívá možnosti svého postavení k prosazování vlastních názorů na ženy a jejich zhoubný vliv na mužské plemeno. Jeho protipólem je pilot Vincent Baraduc (velmi dobrý Richard Bohringer) v plamenech citů i chladnokrevnosti pomsty žárlivosti. Netradiční cesta je pro něj svéráznou terapií na odpuštění vlastních hříchů. Trojlístek uzavírá soudcův ponížený synovec Paul (dobrý Thierry Lhermitte) ve zmatcích žárlivé potupy. Třese se v nerozhodnosti, strachu, odhodlanosti a hledání klidu. Z dalších rolí: atraktivní návštěvnice hotelu se smyslnou neústupností (šarmantní Carole Bouquet), dobrovolně trpící hotelový poslíček (pozoruhodný Jean Rochefort), unikající Paulova zklamaná manželka Marie (zajímavá Miou-Miou), manželství radikálně ukončující Madeleine (půvabná Judith Godrèche), Vincentova znuděná manželka Hélène Baraduc (půvabná Michèle Laroque), či taxikář jako prostředek pomsty (Laurent Gamelon). Je to inteligentní, je to stylové, je to vtipné. Je to nevšední a jedinečný pohled do nedorozumění, trápení i velikosti partnerských a manželských vztahů. Je to nevšední zážitek i poutavá zábava. (24.10.2016)

Nemám nič proti politicky a sociálne nekorektnému čiernemu humoru, ale iba keď je skutočne vtipný a odôvodnený. Tango je film, ktorý sa snaží vtipne a absolútne nereálne reagovať na vzťahy mužov a žien, čo sa mu v podstate aj darí, ale akosi to nie je až tak vtipné, ako sa režisérovi zdalo na papieri, keď si čítal scenár. Samozrejme že písmo na nebi je čiernohumorná pecka, ale následná sexuálna a verbálna otvorenosť dialógov je niekedy viac k veci, inokedy zase menej. Navyše mám pocit, že film za 20 rokov už trochu zostarol, čo by sa pri podobných typoch komédií nemalo stávať. Ale francúzi sú živelnejší ako my, hneď by sa išli pozabíjať kvôli "maličkostiam", tak ich v tom ich svete nechajme a riešme si radšej naše existenčné manželské problémy typu splácania hypoték a úverov. (01.06.2013)

"Nechceme přece zabít všechny ženy na světě. Jen ty, co nás nasírají..." Skvělý film, ale nemyslím si, že by byl nějak silně protiženský, vůbec ne. Podle mě si z něho může "to svoje" odnést úplně každý, muž nebo žena. Parádně sehraná ústřední trojka Noiret-Bohringer-Lhermitte vás zkrátka vezme na hodinku a půl dlouhý výlet, který je plný humoru a neskutečných hlášek (v českém znění navíc výborně přeložených Jiřím Dědečkem, stejně jako v případě Blbce k večeři, například), ale dovede i zvážnět (naprosto úžasná část s postavou Jeana Rocheforta) a přitom nemoralizovat a nebýt zbytečně sentimentální. Zase jednou pět čistých hvězd, tady není co řešit. (08.05.2011)