Moji priatelia

"Kdy dospěješ a přestaneš ze sebe dělat debila?" Doufám, že nikdy. Že si budu jako Perozzi a spol. dětinsky užívat života až do pohřbu. A raději i po něm. Vždyť smrtí život nekončí. Nebo ano? Po zhlédnutí tohoto snímku už v tom nemám jasno, ale vím, že kdybych s touto bandou chodil fackovat cestující na nádraží, vyměřoval dálnici přes kostel, navštěvoval cizí oslavy, žádal týpka o ruku jeho ženy nebo si hrál na mafiány, tak mám jednou v pekle o čem vyprávět. Toho kluka ve mně prostě žádná dospělost nezabije a tak to bude. (04.10.2018)

Milá první komedie s neuvěřitelně výbornými herci minulých let. Další dvě pokračování i s léty neztrácejí naprosto nic na půvabu a komičnosti... :-))) Partička "blázínků", většinou velmi úspěšných lidí, přátel, kteří se nudí životem konformity a proto vymýšlejí různé alotrie, vyměňují si adresy milenek a krásně před manželkami nastrojují finty, kterak se vyhnout vysvětlování toho a ... ale hlavně, hlavně jde o krásné "klukovské" přátelství pěti mužů na život a na smrt. (24.07.2011)

Aspoň pro mě dost hořká komedie. Vyloženě veselé momenty se prolínají s celkem vážnýmy monology hlavního hrdiny. Příliš jsem se nesmál a přišlo mi to trochu natahované. Za nejlepší scény považuji jíž 100x zmíněnou scénu s fackováním cestujících a také závěrečný pohřeb, který dokonaleje vystihuje charakter všech přátel - nepřestat blbnout až do úplného konce. Jako student italštiny jsem si navíc zábavnou formou oprášil slovíčka a fráze. Až budu prožívat krizi středního věku, chtěl bych jí projít se stejným elánem jako tahle pětice vtipálků. (19.12.2008)

Klasická bláznivá italská komedie? Ano i ne. Předpokládám, že ano tím humorem a drsnými legráckami (jako třeba fackování lidí v oknách rozjíždějícího se vlaku). Určitě ne poměrně vážným pojetím s kapkou ironického filosofování Philippa Noireta coby ústředního vypravěče, který se v roli nestora bláznivé partičky často nad svým jednáním i originálně zamýšlí. ,,Sám jsem se ptal, zda právě já jsem ten debil, který bere život jako hru... a nebo je to on, který bere život jako nucené práce... a nebo oba dva?" Smál jsem se, to ano, dokonce poměrně často, ale vnímal jsem a užíval si spíše melancholické drama o lidech hodně bláznivých, jejichž život může stejně tak přinášet trpká dramata. Moc pěkná tragikomedie, po níž mi stejně úsměv zůstane na tváři, neb ono se v jistých chvílích lze roztlemit i na přítelově pohřbu. ;o) 80% (10.11.2019)

Dostavilo sa sklamanie priamo úmerné niekdajšej snahe Mojich priateľov zohnať na videokazete alebo aspoň v programe niektorej z televíznych staníc. Z očakávanej sviežej záležitosti sa napokon v roku 2015 vyvalil zatuchnutý pach mesiace nepraného spodného prádla mužov. Tejto vôni zodpovedal humor, založený na podvádzaní žien, ich vytrestaní zimou a chladom, odcudzením, nekomunikáciou. Sociálny kontext je v sebahodnotiacom slove jednej z postáv do istej miery prítomný, no je slabý ako šesťkrát lúhovaný čaj. A navyše: v žartoch štvorice a neskôr pätice starších pánov je takmer vždy prítomná zlomyseľná krutosť. Zo správania partie dedov bolo zjavné, že v detstve išlo o takzvaných triednych grázlov, ponižujúcich slabých a odstrčených, spolužiačkam lejúcim atrament za biele šatičky a učiteľom prilepujúcim žuvačku so špendlíkom na stoličku. V komentároch opakovane čítam, že najlepšia scéna bola s fackovaním vyklonených hláv z odchádzajúcich vlakov. Jej popularitu súvisiacu s väčšinovým (mainstreamovým) chápaním humoru režisér so scenáristom vyhmatli veľmi presne, pretože ju tam šupli rovno dvakrát. A diváci nadšene zareagovali. Na tejto scéne však nie je nič smiešne ani geniálne. Na druhej strane uchovanie si detskej hravosti po celý život na zahodenie nie je. Sympatický je i zmysel pre absurdné srandy. Pre okamžité bláznivé nápady aj ich realizáciu. Našli sa aj podarené záležitosti (scéna s dieťaťom na nočníku, záverečný pohreb), ale bolo ich poriedko. Navyše tempo filmu bolo uspávajúco pomalé. Meditatívne pasáže nevypĺňali žiadne zapamätaniahodné záležitosti. (04.08.2015)