Dvojník

Obdivuhodné je, že i přes užití mnoha stylů a inspirací od Dostojevského a Kafky, přes Orwella, Gilliama, Gondryho až k Kaurismäkimu, se Ayoademu očividně ve spolupráci s Korinem podařilo vytvořit soběstačný styl a úchvatnou atmosféru. Dotaženost motivů a kompletní pochopení předlohy ale trochu chybí. (20.04.2014)

Kafkárna podle Dostojevského není špatná, jen jsem si přes všechnu tu industriální odtažitost k postavám nenašel žádný vztah. Takže mi vlastně zbyla jen jakási efektní prázdná slupka. Za ni rozhodně zaslouží pochvalu kameraman, a dále ještě dodávám, že se mi líbila hudba (čímž tentokrát myslím i použité písně). (26.10.2016)

Richard Ayoade natočil velice zvláštní adaptaci na Dvojníka od Dostojevskeho. Uvedl ji totiž do velice zvláštního pseudo světa, kde jediné, co je opravdu zajímavé, je práce (a nebo pití). Jesse tady hraje vyslovenýho chudáka, který není schopný ničeho. Jakmile se ale objeví jeho dvojník, začíná se vše pomalu měnit a vyjasňovat. Jesse mimochodem v tuhle chvíli perfektně představuje svůj herecký um, kdy hraje dvě naprosto rozdílné postavy. Škoda jen, že ta linka s jinak skvělou Miou Wasikowsky nebyla víc ukecaná. Mia tady totiž hraje takovou cudnou holčinu, která zničehonic překvapí, ale ve výsledku mi nic zásadního neřekne. V druhé půlce filmu mě její jednání dokonce i rozčilovalo. A ještě víc mě rozčiloval Jesse, který stále nebyl schopný žádného zásadnějšího momentu. Tedy až do konce, který pojal úplně jinak, než by tak nějak člověk chtěl vidět. Ale tak co, konec jako konec. Jen právě proto nejsem schopnej dát větší hodnocení, než tři hvězdy. Nicméně kvůli hercům a zvláštnímu prostředí tenhle film stojí vidět. S komedií ale tady rozhodně nepočítejte. (01.03.2015)

Po holandském Borgmanovi další letošní výborná podivnost. Jesse Eisenberg podává v obou polohách přesvědčivý výkon a Richard Ayoade přesvědčivě oživuje nořní můru tichého, plachého, nahraditelného člověka, který se může snažit sebevíc, ale je mu to houby platné, protože jeho nepřátelské alterego dokáže všechno použít proti němu. Odehrává se to v úžasně atmosférickém, snovém, industriálním světě, kde není místo pro vtip či humor, ale přesto je to s vtipem, nebo lépe řečeno s nadhledem natočené. Velká spokojenost, tak nějak jsem s tím filmem souznil. Se stylem i obsahem. (04.05.2014)

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah. (03.05.2014)