Reality Show

Reality show vychádza z talianskeho neorealizmu, i keď sa ale dá skonštatovať, že ak zasadíte svoj film do takéhoto prostredia a s takýmito postavičkami, tak sa z toho neorealizmus stáva automaticky. Máme tu Neapol, lenže z neho vidíme iba jedno námestíčko so svojráznymi figúrkami ako z Felliniho filmov. K tomu všetko je oproti 40. a 50. rokom pestrofarebné, gýčové, ale stále husto uveriteľné. Až sa človeku prediera na myseľ, aj vďaka polodokumentárnemu štýlu a dlhým záberom s prepracovanou mizanscénou, že samotný film je reality show konkrétnej skupinky ľudí a kamera a divák v kine spoločne s ňou sa stáva jej stalkerským pozorovateľom. Škoda, že Big Brother je už fenoménom nedávnej minulosti a tak film z roku 2012 bude pôsobiť dnes v slovenských kinách akoby už trochu po sezóne. 70% (18.07.2018)

47th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2012 - HORIZONS - Horizonty (Reality / REALITY SHOW / Reality Show) - Ani ve filmu jsem takhle člověka mimo realitu dlouho neviděl. Od první chvíle byl totálně mimo, štval mě tím v každém záběru, prostě ideální člověk pro nějakou stupidní Reality Show. Škoda, že to ostatní neviděli... - 5. 7. 2012 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 35% (17.07.2012)

Reality show famózním způsobem oživuje tradici žánru commedia all´italiana. I zde je vytvářen podmanivý svět temperamentních figurek a barvitá sousedská komunita, v níž se všechny problémy řeší kolektivně a pokud možno s co nejvyšším vypjetím hlasivek. Navíc je vzkříšen i pitoreskně-surreálný mikrokosmos Felliniho komedií, jenž se obdobné problematice médií a důsledků masové kultury rovněž v několika filmech či alespoň motivech zabýval. Rozhodně se nedá říct, že by Garrone jen vytvářel pouhou napodobeninu dávných vzorů a násilně je aplikoval na současné téma. Inspirace pro něj není mrtvě přejatým prověřeným modelem, ale nedílnou součástí naprosto vyváženého celku. Fascinuje již jen Garroneho schopnost přenášet diváka do masových scén přeplněných postavami a barvitými ději, aniž by se změnily v prázdné panoptikum. Přitom suverénně pracuje s dlouhými záběry ruční kamery, jež svoji těkavostí a návratnými pohyby vytvářejí dokonalý přehled o ne zrovna přehledném okolí a zároveň navazují na psychologii postavy. Dalším a ještě působivějším dokladem talentu tohoto italského tvůrce je schopnost, s jakou dokáže téměř každou scénu zaplnit zároveň humorem a familierní ukřičeností a přitom otevírat stavidla teskného spodního proudu, v němž již lze tušit blížící se tragédii postavy a prožívat těžko definovatelný pocit melancholie. Toto dvojznačné působení lze zachytit již v úvodním svatebním reji, který končí odletem vrtulníku za náhlého ticha a v atmosféře prodlužujících se podvečerních stínů, při návštěvě studií Cinecittá, kde zlatavé světlo a práce kamery přenášejí pocity prchavého štěstí a opojné iluze, i v hravě nevinné scéně z rodinné návštěvy akvaparku, kde pod základní humornou situací prosvítá první náznak vnitřního zlomu. Obdobných scén je celá řada a jejich vyznění silně přispívá i neprvoplánově uvolněná a rozjásaná Desplatova hudba, jejíž podmanivost mě přinutila dokoukat závěrečné titulky až do konce. Vše korunuje fakt, že všechny postavy ztvárnili neherci či naprosto neznámí divadelní herci - například skvělý představitel hlavní postavy předtím hrál pouze ve vězeňském divadelním souboru. Reality Show každou další minutou nabývá na hořkosti a daří se jí vytvořit silný obraz člověka, jehož současná hegemonie médií vytvářející umělé sny a životní cíle zažene do slepé životní uličky. Závěrečný obraz toto téma dovádí k silně výmluvnému symbolu, z nějž již nezaznívá nic než smutek a bezbrannost. Není už jen naprosto přirozené a neokázale podpovrchové dosažení tohoto posunu v celkové náladě snímku známkou režisérského mistrovství? (02.07.2012)

[ITFF 2012, Sydney] Tesne pred vrcholom, ale s rapídnym posunom. Stále verím že Garrone ešte nedosiahol svojho maxima, stále tam vidím rezervy čo do zovretosti syžetu či dôslednejšieho uchopenia témy, ale od vágne spracovanej "Gomorry" kde sa podľa mustru "tvrdý pragmatizmus" nezainteresovane pozorovalo chaotické vybavovanie si účtov pouličných gangsterov sa čo to zmenilo. 1. Záujem o rozpracovanie pohnútok jednotlivých charakterov. Nielen Luciano sa podrobuje osobnostnému rozboru, ale do istej miery aj jeho kamoši a hlavne rodina, ktorá je primárnym zdrojom podpory a zároveň degenerovaným článkom skrz onu, médiami stelesnenú utópiu "slávy". 2. Väčší dôraz na plynulú montáž voyeristických sekvencií a kvalitnejšieho nasvietenia, používania farieb. I keď to ešte nie je súdržný celok, pomaly sa to dostáva do polohy z ktorej chýba už iba málo na vyslovenie slova komplexnosť. Nájazdy a tzv. sledovania "na dotyk" tu fungujú na výbornú, či už ide o skupinové alebo sólo scény, v každom prípade to má patričné grády. Najviac to však začne naberať na obrátkach v momente, kedy dôjde k strate zdravého rozumu a realitu postihne fáza rozkladu. To nastáva ten pravý sociologický prepad do neznáma kedy ilúzia vládne a celá autorita putuje do čerta, neostáva nič len smiech...a slzy - veru Fellini by mal isto radosť. Otváracia a uzatváracia pasáž potom nasadzuje pomyselnú korunu. Zatiaľ čo na začiatku sa zoomuje do rozľahlej pestrofarebnej mizanscény plnej estrádneho šaškovania či hluku, tak v konci sa zoomuje z malého potemného interiéru s paralélnym (pointu umocňujúcim) narušovaním ticha. 3. Podarenejšia voľba námetu a jeho náležité prevedenie na plátno. Nie že by ma nebralo pomalé rozplietanie chápadiel neapolskej mafie, ale - ako už je známe - extra dobre zužitkovaná šanca to teda nebola (vyjmúc tej silno pôsobiacej chladnokrvnosti/bezvýchodnosti) a preto sa mi pozdáva odklon z výberu na základe vrodenej odvahy na voľbu podľa vybudovanej vízie. A ten odkaz je zcela zrejmý, 100% aktuálny a vedomie deptajúci. Ešteže si z toho niekto vie spraviť prču a zároveň to kriticky okomentovať, inak by to fakt bolelo...ako v realite. (29.09.2012)

47. MFF KV] Film balancující na hraně mezi lidovou komedií a sociálním dramatem. Zároveň zde lze pozorovat určitý pokus o průnik poetiky Felliniho pozdního díla GINGER A FRED se Scorseseho KRÁLEM KOMEDIE. Fellini si bral ve svém filmu pod drobnohled pokleslost televizní zábavy spojenou s neúctou ke člověku. Scorsese zase výborně vystihl nebezpečí chorobné závislosti na potřebě využít televizi jako jedinou „samospásnou“ cestu ke zviditelnění se a osobní realizaci. Snímek REALITY SHOW obsahuje prvky obojího. Režisér Matteo Garrone zasadil děj do italského maloměsta, které se nevyhne celosvětové mánii Big Brothera. Když v jednom místním obchodním centru běží na soutěž konkurz, stane se z původního dětského hecu prokletí. Lucianeho lidský úpadek se stane realitou. Pro spořádaného otce od rodiny se touha dostat se do domu Velkého Bratra stane existenciální podstatou. Vše je podáno s klasickým italským temperamentem a vtipem. ____ První film, který jsem shlédl na 47. festivalu a musím říct, že šlo o dobrou volbu. 75% (08.07.2012)