Rodinný život

Další pozoruhodný film o útěcích před realitou, jako jediné spásy a neschopnost pozitivně reagovat na změny tak, aby hlavní protagonisté žili tak, jak chtějí a ne tak, jak si myslí, že chtějí. Pozorujeme bývalou továrnickou rodinu v komunistické době, kdy jejich sláva se už drolí se vším, s čím byla spjata. Hlavní hrdina Wit (dobrý Daniel Olbrychski) se pokusil o zpřetrhání všech rodinných pout. Útěk z rodinného schyzmatu mu přišel jako jedinný správný. Ale přitom je jeho životní osud navždy poznamenán jeho výchovou a původem a jeho definitivní rozhodnutí o útěku je jen jednoduchým vysvobozením ze zklamání, nebo prospěchářstvím. Jeho otec (skvělý Jan Kreczmar) nachází vysvobození útěkem k popíjení alkoholu a jeho nelegální výrobou. Snaží se přivěst svého syna zpět do rodiny, ale je to jen z jeho sobeckých pohnutek a nechuti dopadnout na samé dno komunistické reality. Jeho manželka zvolila svobodu útěkem do zahraničí a její sestra (Halina Mikolajska) se tak stává jedinou osobou, která se snaží rodinné sídlo a potažmu celou rodinu udržovat při životě. Ale vše je nad její síly. Witova sestra Bella (živočišná Maja Komorowska) nachází vysvobození útěkem do sexuální svobody a promiskuity. V momentě, kdy má ale šanci změnit svůj život, tak tuto změnu rázně odmítá. Nestranným pozorovatelem je Witův kolega z práce Marek (Jan Nowicki), který je nejdříve okouzlen rodinou, ale nakonec znechucen jejich určitou vznešeností. A protože pochází z jiných poměrů, má jiné hodnoty, odjíždí znechucen pryč. Život je velice zvláštní a lidé rádi rezignují před krutou životní realitou. Nalézt štestí a spokojenost není jednoduché, navíc pokud si nedokážeme uvědomit své životní priority a honíme se spíše jen za přeludy a za tím, co je v dané chvíli zrovna v módě. Útěk je nejjednoduší, ale také nejzbabělejší řešení. I když v mnoha případech není jiné východisko. (10.07.2010)

Rodina je jako ženská. Nejde to s ní, nejde to bez ní. Člověk si ji nevybírá. Psycholog Zanussi tentokrát šmíruje v dusnu, které v jisté míře známe všichni. Otcovský dům hlavního hrdiny vyplňuje hmatatelná atmosféra manipulace, nátlaku, vydírání, viny (známá též jako teplo domova) a Vít svádí poslední souboj s pokušením odvolat svůj útěk a na všechny blízké se kardinálně nevysrat. Nenápadné odkazy na společenskou bídu socialistického Polska okolo jsou dokonale vedlejší - není zřejmé, jestli má dekadence vnější na tu vnitřní významnější vliv. Nejbližnější z bližních ale neprodávají svou krkovičku lacino. Vědí, že mají z povahy situace nad Vítem jistou moc a prostě to zkouší. Zanussi, který často konstruuje filmy okolo střetu dvou individualit staví proti jednotlivci tentokrát vypečenou partu a servíruje hodinu a půl čisté tortury. Hrdinovi nezbývá, než přijmout následky - ať tak, či onak. Film, který nepřekvapí absencí odpovědí. (23.10.2015)

Socialistická verze bergmanovské analýzy nefunkčních lidských vztahů. Zanussi potvrzuje jak filmařskou, tak scénáristickou vyspělost, ale přesto se z pohledu dneška nemohu ubránit pocitu, že v podstatě jde jen o další pohled na rozklad kapitalistického myšlení obohacený o existenciální rozměr. I když z hlediska počátku sedmdesátých let jde o význačný posun, protože se začíná reflektovat fakt, že přechod k socialismu nebyl jen filosoficko-ekonomickou otázkou dvou tříd (proletariát a kapitalisté), ale že rozdělil nenávratně i mnohé rodiny ve dví. Po budovatelských padesátých letech, krizi socialismu v šedesátých, jež byla zakončena vpádem vojsk do ČSSR, socialismus konečně počíná vnímat rodinu i s jejím rodokmenem (a ten byl často vykreslován pomocí stromu s kořeny). Zajímavé je, že TGM se ve svých úvahách vymezoval proti marxismu právě z tohoto důvodu (zanedbávání vlivu rodiny na jedince). (02.05.2010)

Krásne do detailov rozobraté príčiny rozpadu jednej rozvrátenej rodiny. Mám rád takéto situačné drámy, postavené na jednotlivých prekvapeniach či odhaleniach, odcudzení členov rodiny a rodinných boľačkách. Tu ich síce bolo menej, no pointe nechýbala inteligencia a zaujímavý spôsob podania divákovi. Režisér odviedol skvelú prácu, aj herci samozrejme. Nadpriemer. 75/100 (29.05.2018)

... aneb Cesta dlouhou nocí do dne - mohl by znít podtitul Rodinného života. Nejen O'Neilla však připomene toto rodinné psychologické drama o vzájemných výčitkách, promarněných nadějích a neschopnosti porozumět si či cokoli sebeméně změnit. Obsahuje typické rysy podobně laděných komorních inscenací, nesoucích se v duchu ibsenovských tradic: I zde se teprve postupně a jakoby mimochodem vykreslují komplikované historie jednotlivých postav, i zde se tyto postavy vyžívají v hraní podivných psychoher... Ze snímků posledních let Rodinný život může připomenout kupříkladu Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga - bez její severské drsnosti a drásavosti. Rodinný život totiž není drsný. Je hořký. Jako sud fernetu. (14.01.2008)