Život ako smrteľná choroba, prenášaná pohlavným stykom

Skvěle natočené drama, pojednávající o jdednom umírání bez zbytečného patosu. Perfektně zahrané a zrežírované. Je to film, který přes závažnost námětu neuvede do deprese, citově nevydírá a otázky, na které se ptá snad každý, nechává bez odpovědi, což je jedině dobře, protože žádný smrtelník takovou odpověď dát nemůže. (20.10.2008)

Dost smutný a depresivní film. Hlavní postava byla zahrána dobře, byla mi vcelku sympatická, uvěřitelná a rozuměl jsem jí. Příběh byl taky zajímavý, avšak upřímně, prvních cca 45 minut jsem se nudil, když už to režisér považoval za důležité pro následující děj, mohl to alespoň zkrátit do 20 minut. Navíc mi docela vadilo, jak se hlavní hrdina nakonec smířil s vírou; já se cítím být ateistou a s tímhle jsem prostě nesouhlasil (bylo však zajímavé, o čem Tomasz mluvil s tím knězem, obsah rozohovoru citovala uživatelka Faye ve svém komentáři). Navíc si nejsem jistý, jestli se film nesnažil být něčím hlubokomyslnějším, než ve skutečnosti byl (ale konec nebyl špatně udělaný, jak starý doktor, vlastně už po smrti, dokázal pomoct mladému lékaři s jeho psychickým blokem). Hodnocení se sice pohybuje mezi 3/4*, ale přikláním se k nižší variantě, film má pro mě moc ale. (27.08.2008)

Zanussi, ako predstaviteľ filmovej školy morálneho nepokoja, neustále hľadá odpovede na najzákladnejšie otázky života, smrti, viery a čestnosti. Divák s ním nemusí súhlasiť, ale musí s ním chtiac nechtiac konfrontovať vlastný hodnotový systém. Kiež by bolo viac režisérov, ktorí nás k tomu donútia. Dženkuje bardzo dla pana režiseriuša! (23.02.2013)

….. „ Všechno co je příjemné je Bohem zakázané. – Výměnou za to, co je zakázané Bůh nabízí sebe. – Ale k tomu je potřeba věřit. A vy tvrdíte, že víra je láska. A co mám dělat, pokud mě ta láska míjí? – Tak je potřeba o ni prosit. – Ale já jsem šťastný, že mě ta láska míjí. Bůh nutí lidi do mnoha věcí, ke kterým vůbec nejsou ochotni. Například Bůh káže věnovat se jiným lidem. A toho já mám už dost. – A možná chcete aby se lidí věnovali vám. - Tak to bych už vůbec nesnesl. Bůh káže trpět, ale já nechci.“ Cynický lékař v pozici umírajícího pacienta, který se nechce vzdát, citlivý medik, který si není jistý svojí profesní volbou a nepříliš přesvědčivý kněz coby vysvětlovatel Boží milosti. A všichni, a každý ze svého pohledu, hloubají nad smyslem života, jeho pomíjivosti, láskou Boží a smíření se se smrtí. Na kterou je stejně každý sám, protože lidé se i cizí smrti bojí. P.S. Po zhlédnutí bonusu, jsem zjistila, že jsem to pochopila poněkud jinak než to pan režisér a scénárista v jedné osobě zamýšlel, takže můj komentář berte se značnou rezervou. (11.11.2006)

Téma posledních - navíc ještě předčasných - chvil života je lákavé i odrazující zároveň. Ne každá příležitost je totiž také opravdu využitou šancí. V tomto případě však vedle skutečně mimořádného výkonu představitele hlavní úlohy (ateisticky smýšlejícího stárnoucího lékaře) se symbolickým příjmením Zapasiewicz sáhl Zanussi úspěšně do pomyslných rejstříků nejhořejšího patra svého nesporného umění. Počínaje úvodními sekvencemi z natáčení historického z pozdní antiky filmu o sv. Benediktovi - v tomto případě je tato křesťanská vložka funkčním obohacením děje i autorského záměru - se rozvíjí rafinovaně stupňovaný příběh statečného boje o život, do nějž jako do pomyslné lupy jsou vloženy jízlivé glosy na adresu polského postkomunistického zdravotnictví, jež vlastně jednoznačně rozhodnou o protagonistově předčasném skonu, průhled do podnikatelského prostředí symbolizovaného úspěšnou bývalou manželkou, nadanou navíc slušným chováním a sympatickou dávkou lidství; bez zajímavosti není ani hluboká sondáž do francouzského zdravotnictví a jeho možností. Někdejší vědecký pracovník v plném rozsahu dokázal zužitkovat svou životní zkušenost do zajímavého, existenciálně vyhroceného příběhu, jehož sarkastický dlouhý název přesně postihuje vnějškový cynismus názorů nejen hlavního hrdiny, ale i Zanussiho samého. Ve skutečnosti - právě to naznačuje benediktovská paralela - je to ochranné imunitní gesto-póza, za kterou se skrývá vášnivá láska k životu a humanistickým hodnotám. (14.07.2010)