Jasmínine slzy

Ja by som Jasmínine slzy nenazval ani tak novým filmom Woodyho Allena, ako novým filmom Cate Blanchet a Allen akoby ani nechcel svoj štýl drať do popredia, podstatný je výkon hlavnej predstaviteľky. Niečo podobné som kedysi cítil pri Stella Dallas od rovnako osobitého Kinga Vidora. Samozrejme je znalému divákovi jasné, že keď vstupuje nejaký pár do bytu a je tam párty, tak je v Allenovom filme a džezík jemne doplňuje znova dialógy, lenže v tomto prípade to bolo často v kontraste s tým, čo postava cítila a rovnako je to aj s dialógmi jednej skupiny ľudí v jednej miestnosti, ktoré vyvolávali v kinosále smiech a Jasmine v druhej, z ktorej pocitov nám bolo ťažko. Takže pre mňa sú Jasmínine slzy film kontrastov Allenových trademarkov. Dôvodom, prečo som natoľko spokojný je ale fakt, že film je kanonádne konverzačný, chytí hneď od začiatku a ženie sa pomerne rýchlo vpred a divák nemá šancu kontrolovať čas. Pokiaľ tento film berieme ako artový, tak je to dosť ojedinelé pozitívum. Jemná kritika by sa mohla týkať určitého zaškatuľkovania postáv na jednej strane ako snobov, ktorí sú bez výnimky povrchní a na tej druhej ako jednoduchších ľudí, ktorí sú vykreslení ako citovo vyzretejší. Pokiaľ ale Allen chápe tak dobre smer vývoja medziľudských vzťahov v 21. storočí a má pritom pomaly 80, tak klobúk dole pred jeho vyhýbaním sa dobiedzajúcej senilite. Už sme ju u neho pár krát zažili. (03.09.2013)

Nejlepší Allen za poslední roky... Filmu škodí vlastně jen jedna věc - když na něj člověk kouká jako na další z režisérových parodií a karikatur povrchního maloměšťáctví a snobismu. Jenže tenhle film je mnohem spíš tragédií o lžích a nekonečné přetvářce, tragédií postavy, která nedokáže být sama sebou, ani když je sama sebou. Funkční zrcadlová struktura, v níž na začátek umisťuje Allen samomluvu (zdánlivě) komickou a na konec samomluvu jednoznačně tragickou, dobře reflektuje cestu, jakou musí divák s odtažitou, nepříjemnou a nesympatickou protagonistkou najít. Jasmine se těžko směje / vysmívá, těžko se k ní zaujímá jednoznačný postoj a těžko se soudí, jakou roli má ve výpovědi konkrétně hrát - je to sebe-parodie, ironický úsměšek na adresu povrchnosti, vážný charakter...? Protagonistka je stejně nezařaditelná jako chameleonský a v každém detailu brilantní výkon Cate Blanchett, která zahrála bezesporu svou životní roli na hranici obětování vzhledu (v některých scénách jí vlastně nejde ani poznat). A zahořklý starý muž Allen odvíjí jízlivou anti-pohádku o rozpadajícím se životě tak důsledně a nemilosrdně, že jsem se musel po skončení filmu několik hodin sbírat. Je dobré vědět, že to Woody pořád umí. A že dovede na stará kolena vyrobit risk evokující Coenovic Serious Mana (a nejen proto, že tu zase pobíhá Michael Stuhlbarg). Temné, sardonické, brilantní, jedno z překvapení roku. (30.07.2013)

Potom ako Jasminin manžel spácha v base samovraždu, prichádza o veškerý majetok a postavenie v spoločnosti. Žila v úplnom blahobyte, no jej život sa rapídne zmenil. Štát ju o všetko pripravil a tak ostáva na mizine. Aby opätovne naštartovala svoj život, odchádza k svojej sestre Ginger do San Francisca. Rada by si našla prácu, no nič poriadne nevie. Nedokončila školu, nikdy nepracovala. Navyše ma maličký psychický problém. Podarí sa jej napriek všetkým okolnostiam vysporiadať z minulosťou a dosiahnuť tak toľko očakávaný "reštart"? V závere trošku smutná dráma. No predsa len, vďaka odľahčenému spôsobu podania príbehu, pomerne "jednoduchá" oddychovká, ktorá vašu mozgovú kôru nijak mimoriadne nezaťaží. (26.02.2014)

Jeanette udělala v životě dvě věci - změnila si jméno na romanticky znějící Jasmine a sbalila úspěšného podnikatele. To druhé jí zaručilo pohodlný život plný nákupů, radovánek a pocitu vlastní důležitosti. Společenský status byl pro ni vším a stvrzovala jej řadou nákladných rituálů. Jednoho dne se spolu s pádem manžela zhroutí dosavadní jistoty a chtělo by se napsat dostaví se vystřízlivění. Jenže ouha, Jasmine se rozhodla stáhnout do světa iluzí. Nevyhnutelným vpádům nepříjemné reality čelí hysterickými obrannými reakcemi. Se samozřejmostí sobě vlastní se rozhodne využít dobré vůle nevlastní sestry a nakvartýruje se k ní do bytu. Woody vlastně vyšel ze stejné modelové situace, jakou naaranžoval Tennessee Williams ve svém slavném dramatu Tramvaj do stanice Touha. Zamířil si to ale jinam a zmíněný titul určitě nekopíruje. Jasmíniny slzy se dají zjednodušeně vnímat jako přímočará kritika snobismu a zároveň jako parádní herecká kreace dvou velkých hereček. Vedle slavné Cate Blanchett se totiž výborně prosazuje neméně dobrá Sally Hawkins, která má navíc velký komediální potenciál. V druhé linii pak postava Jasmine funguje jako symbol zaslepenosti těch, co si odmítají přiznat, že doba se mění a jen velmi málo věcí se nemusí běhu času přizpůsobovat. Průmyslová odvětví, společenské třídy, státy, ba i celé civilizace se dostávají do Jasmíniny pozice a reagují stejně směšně nefunkčním způsobem jako ona. Jasmíniny slzy jsou spíš než dramatem komedií. Ovšem komedií hořkou a spíš než salvy smíchu vyvolávající zamyšlení. Celkový dojem: 85 %. (14.10.2013)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)