Jasmínine slzy

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Woody je dobrý režisér a aj ako scenárista stojí za pozornosť, hlavne jeho dialógy, no Jasmínine slzy mi prídu trochu nedotiahnuté. Cate Blanchett to zahrala výborne, ale jej postava a ani príbeh ma moc nedokázal zaujať a nepomohlo tomu ani svižné tempo filmu. Každopádne dá sa na to pozrieť, je to predsa Woody. A keď začne byť film naozaj nudný a otravný (a on začne) akurát skončí. Takže nuda nehrozí. 65% - 3* (27.02.2014)

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

Jasmína. Elegantní dáma na úrovni s brilantními způsoby a vytříbeným vkusem. Celý život nepracovala a pouze plnila roli ozdoby rodinného krbu zámožného podnikatele Hala. Poznamenaná životem v přepychu dopadá tvrdě na dno, když se jí manželství rozpadne a ona přijde doslova o vše. Chtělo by se říci, že tohle je příběh o překonávání životních útrap, ale ve skutečnosti je to jen detailní pohled na totální destrukci lidské psychiky. Když se panička vytříbených mravů přestěhuje ke své sestře, aby se vyhrabala z nejhoršího, kontrast a rozdíly mezi nimi jsou najednou dvojnásobné a do očí bijící. Společně pak sledujeme, jak úžasně umí Cate Blanchett hrát. Film nám vlastně nic moc nenabídne a chybí některé dost podstatné části, které horko těžko sbíráme retrospektivně po celou dobu vyprávění. Navíc konec nepřinese uspokojivé rozuzlení a to jen podtrhuje tu depresivní náladu, která z filmu čiší. Ze specifikace žánru bych naprosto a rázně vyškrtl slovo "komediální", protože moc věcí zde k smíchu není. Detailní náhled do rodinných problémů působí spíše rozpaky a z výborného ztvárnění hlavní hrdinky má člověk chuť spáchat sebevraždu. Jediné, co občas působí komediálně, je zvolená hudba, která tak trochu cynicky podkresluje tíživou atmosféru. Věřil jsem, že to bude o něčem jiném, ale tohle také beru. Překvapivě upřímné, ovšem na plný počet to není. 80% (19.03.2014)