Ochranné sfarbenie

Zanussiho tvorba sa ťažko hodnotí, pretože viac ako od objektívnych kritérií filmu, závisí pohľad na ňu od konkrétneho diváka, ktorý pozerá dané filmy. Vo svojej tvorbe " morálneho nepokoja" pranieruje ľudské nedostatky a chyby. V Živote ako smrteľná choroba je to postoj k smrti iných, či tej osobnej v Dodatku hľadanie zmyslu života, v Persone non grata je to oportunizmus v politike, V Kontrakte zmysel a hodnota sviatosti manželstva, v tomto filme a Strukture krystalu zas "relativizmus v zamestnaní". Ak diváka téma osloví a je navyše kresťan - teda, ak sa stotožní s autorovým vnímaním sveta - filmy sa mu zapáčia. Ak však morálne dilemy nie sú pre diváka podstatné, akokoľvek dobre napísané dialógy a psychológia postáv ho neoslovia. U mňa je to striedavé. Mal som šťastie, že som videl ako prvý film Život ako.., lebo ma tá téma zaujíma a dialógy mi odpovedali na mnohé moje otázky, podobne ako aj v Ochrannom sfarbení. Lenže v každom ďalšom filme ma problémy postáv zaujali menej a napríklad v politike som ochotný akceptovať "kompromisy." Nemyslím, že človek musí v každej situácii byť morálne dokonalý - to sa ani nedá - inak skončí na okraji "morálne benevolentnejšej " spoločnosti. A v tom je problém. ZANUSSIHO POSTAVY SÚ NEKOMPROMISNÉ VO FATÁLNOM ZMYSLE SLOVA a ak má divák tendenciu nekonať nekompromisne, oprávnene sa mu zdá, že postavy si svoje problémy spôsobili sami prehnanou tvrdohlavosťou, alebo sú to podivíni, či dokonca hlupáci. Tých 5 hviezd je hodnotením Ochranného sfarbenia. (07.10.2008)

Strohá forma přesně vystihuje atmosféru akademického prostředí za bolševika – jako bych se zase ocitl na matfyzu koncem let osmdesátých se vší nejistotou, co si člověk může dovolit a kde narazí, s tanečky idealistů s pragmatiky a zvýšenou hladinou hormonů. Do toho faustovská linka s Mefistofelem znuděným a zhnuseným sebou samým. Psychologie jde do hloubky. Výtečná pointa. Nevím, jak moc to může fungovat na lidi, kteří tu dobu nepamatují, chtěl bych doufat, že principy budování vědeckých kariér se za ta léta aspoň trochu změnily, ale kdo ví. (26.10.2017)

Z formální stránky se mi na filmu Ochranné zbarvení líbil onen unifikovaný vzhled filmů tehdejšího sovětského bloku. Omšelost a nevýraznost v jakémkoliv směru byla jistě soudruhy vnímána jako účinná obrana režimu, jako bariéra vystavěná mezi divákem a uměleckou hodnotou filmu. Těžko říct, jak toto na diváka působilo tehdy, ale dnes, se znalostí toho, jak různorodá kinematografie je, je to vždy velmi zajímavá exkurze do tehdejší doby temna. Ale ten bezohledný režim nebyl ve filmu ztělesněn jen šedí a akademiky, kteří na vodítku vyvedli studenty na vycházku do přírody. Více se na tento konflikt Zanussi soustředil skrze vztah Jakuba a Jaroslawa. Mladý doktorand, plný nadějí a očekávání, se od staršího kolegy dozvídá krutou pravdu o životě, tedy o lidech. A tedy sám o sobě. Ale je to skutečně pravda, nebo je to další z řady lží, aby se tak nebezpečné tendence nastupující generace zadusily už v počátku? Postava Jakuba byla zvláště rozporuplná. Nepůsobil na mě přímo nesympatickým dojmem, i když se spoustou jeho názorů jsem se neztotožnil, tak z něj mluvila především (jeho) celoživotní zkušenost. Je právě otázka, nakolik jej v takové individuum uhnětlo okolí – pravděpodobná skutečnost, že byl ve svém mládí sám vystaven člověku, jakým je nyní on sám. Snad byl jednou také takovým idealistou, jako Jaroslaw. Ale těžko ho soudit, když jsme neměli příliš příležitostí ho doopravdy poznat. Své skutečné pohnutky před Jaroslawem nikdy neodhalil, diskuze s ním byly pro něj vždy hrou. I když se dá Jakubovi přiřknout pragmatismus, vskutku užitečná vlastnost, přesto však doufám, že ze mě se takový člověk nikdy nestane. Co se Jaroslawa týká. Fatální semínko pochybnosti je zaseto, když Jaroslawovi Jakub prozradí, že prorektor získal svůj doktorát podvodně. A opět se ptám: je to pravda, nebo lež? Ale na tom nesejde. To Jaroslawova reakce je důležitá – a zde jsme možná byli svědky zrození dalšího pragmatika. Frankensteinovo monstrum vytváří další svou repliku. Svět je začarovaný kruh. Dokud po něm budou kráčet lidé, jako je Jakub, bude to incentiva dalším a dalším lidem, aby se k cynismu a pragmatismu uchylovali. Protože bez něj se přežít nedá – alespoň to naznačuje Zanussi v tomto filmu, v tehdejší době. Jak vlastně já, jako člověk žijící již v demokracii, mohu takový film ocenit? Pochopit jej, rozumově, to dokážu. Historické souvislosti znám. Ale mohu kdy vůbec skutečně cítit tehdejší zeitgeist? Jednání opilého studenta se dá lehce odsoudit, jako absolutní slabomyslnost. Ale to se to káže, z mého pohodlného gauče, kde mám vše na dosah ruky. Vůbec filmy o vzpouře proti zažitým pořádkům, vzepření se mládí proti něčemu, co je mu cizí a odporné, takové filmy jsou potřeba. Protože dnes je ta nesvoboda mnohem skrytější. V tomhle ohledu snad lze jednoznačnost tehdejší situace i závidět. (07.10.2012)

Zanussiho film, ktorý je základným kameňom kánonu poľského kina morálneho nepokoja (často prezývaného aj kino sociálneho nepokoja, pretože komunistov slovo morálka desilo aj v spánku) je veľmi komorným príspevkom do prúdu "čistého" realizmu, reflektujúceho súčasné spoločenské témy a zobrazujúceho zlo. Uzavretý socialistický mikrokozmos akademického prostredia tábora kdesi v odľahlej provincii predstavuje živnú pôdu pre dialóg medzi dvoma predstaviteľmi národnej inteligencie. Mladý Jaroslav predstavuje generáciu idealistickej mládeže, veriacej vo večné morálne a etické hodnoty. Jeho protivníkom je starší Jakub, ktorý by mal byť mentorom a ideálom, ku ktorému je možné vzhliadať - vzorom, aký vyžaduje štát. Film sa však neobmedzuje na čas a miesto - v príbehu sa vyskytujú prvky folklórneho charakteru a spomínajú sa roky, ale univerzálnosť témy moci a krutého civilizačného výdobytku kariérizmu je aktuálna i dnes. V psychologickom vnorení do postáv ide až na kosť a pred divákom odhaľuje obnaženú pravdu, ktorá sa v systéme, postavenom na veľkých gestách a malých skutkoch, stáva bájnou alegorickou postavou. Elegantné metafory idylickej prírody a človeka ako jedinca i kolektívu, ktorému dominuje pokrytectvo. Svet v ktorom nemá čisté svedomie miesto - ten náš. Zanussi však postúpil ešte o krok ďalej, keď odmietol prevziať národnú cenu, ktorú mal právom dostať Wajdov, komunistickým aparátom odstavený, Muž z mramoru. Odvážne a nebezpečné, ale systém pravú podstatu jeho filmu i tak neobjavil. To len finálne potvrdzuje Zanussim predkladaný fakt, že v tej dobe nerozhodovali múdri ľudia - tí len stáli v pozadí a ťahali za povrázky. Ľudia dokonale skrytý pred systémom vďaka svojmu ochrannému sfarbeniu. 85% POZNÁMKA: Zhliadnuté v rámci semináru o poľskom filme. (05.11.2014)

Film se mi líbil, mnoho filmů natočených za komunismu, kromě české klasiky, jsem neviděla a bylo to velmi zajímavé. Konverzační dramata, která nutí diváka k zamyšlení, mám ráda, protože o filmu přemýšlíte i po tom, co na plátně dozní titulky. Charakter postavy docenta Jakuba jako by byl psán na míru Zbigniewu Zapasiewiczu a svým hereckým výkonem mě zaujal nejvíc. Film nemá jednoznačné východisko, zobrazuje objektivně danou situaci, dává nám na výběr, s jakým názorem se ztotožníme, aniž by na konci určil, který z nich byl správný. Sama velmi trpím, když cítím ve svém okolí nespravedlnost a je mi jasné, že se budu muset také přizpůsobit. Je to samozřejmě jiné než v tomto snímku, ale celkově si myslím, že námět Ochranného zbarvení je velmi nadčasový, problém etiky a morálky lidí se dotýká i současného světa. (11.05.2014)