Nymfomanka II.

Od druhé části jsem po velice slibném rozjezdu čekal víc, vyvrcholení v podobě cinefilního orgasmu se tentokrát bohužel nekoná. Jako by Trier minimálně od sedmé kapitoly nevěděl kam dál. Samozřejmě, že některé scény jsou úchvatné, ale to už mi nějak u Triera nestačí (kdyby byl autorem někdo jiný, tak bych nejspíš hodnotil výš). S definitivním soudem si však s chutí počkám na Director's cut. (07.01.2014)

Pokiaľ bola prvá časť venovaná vyslovene sexuálnym zážitkom, tá druhá sa zameriava na rôzne sexuálne úchylky, praktiky a uspokojenie s tým spojené. Trier sa mi v porovnaní s predošlými "geniálnymi" snímkami (Melancholia, Antichrist) jednoducho netrafil do vkusu. Tento film je venovaný prevažne užšej skupinke divákov a milovníkom tohto "umelca". Napr. taký "Antichrist", ktorý mal taktiež "skrytý" sexuálny podtón, disponoval väčšími grádmi a "útokmi" na psychiku ako toto "čudo". Nymfomanka (2) na mňa pôsobila ešte viac antivzrušujúco a antisexuálne ako jednotka. Zhrnul by som to tak, že pri tomto snímku by sa mi nepostavil, ani keby mi ho žongľuje samotná Beyonce. (23.04.2014)

„Myslím, že to byla jedna z vašich nejslabších odboček.“ Dvojka se od jedničky, tak jak jsem ji „definoval“ v předchozím komentáři, příliš neodlišuje, přesto mě bavila o něco méně. Možná to bylo tím, že jsem viděl opět necenzurovanou/režisérskou verzi, která měla v případě druhého dílu skoro celé 3 hodiny, nicméně tempo místy přece jenom trochu polevovalo a filmu tak docházela šťáva. Jinak jsem měl problém snad jenom s poněkud drastickou přeměnou hlavní hrdinky z její mladší na starší verzi (opravdu to musely být jen 3 roky?). Z (něčím) nezapomenutelných scén je jistě třeba jmenovat pasáž z hotelového pokoje (po celé její trvání jsem se musel upřímně smát) a samozřejmě potrat (který možná bude pro někoho lehce nestravitelný). Jinak mě pobavilo Trierovo odkazování na sebe (+ svoji přítomnost), na druhé, no a pak je tu divákově sentimentu vysmívající se závěr, který asi ani nemohl být lepší (a i přes míru přehnanosti pravdivější). Znovu to bude za 4*, ale jak už jsem naznačil výše, už ne tak jistě. „Nevím, čím to bylo, ale nedával tvrdé rány a žertoval, že mě seznámí s metodou němé kachny.“ – „Ani si netroufám představit kvákající kachnu.“ (15.01.2015)

Oproti "jedničce" je NYMFOMANKA, ČÁST II. o poznání klasičtější. Stále sice shazuje sebe sama peskováním za slabou odbočku či se zastavuje kvůli uspěchanosti přeskakováním dopředu při užití flashforwardu, ale nezpochybňuje svou spolehlivost. Vyprávění je opětovně členěno do kapitol, kdy každá ze tří má vlastní vývoj odvislý od proměny protagonistky Joe, přičemž jsou ponechány volné motivy, které jsou zužitkovány na konci. „Dvojka“ je díky tomu mnohem soudržnější jako celek a jednotnější co do nálady i žánru, když navazuje na pochmurnost čtvrté a páté kapitoly a je psychologickým rodinným dramatem, do kterého jsou zakomponovány prvky bondovského thrilleru, jež v závěru začnou dominovat. Formální přístupnost je ale „vykoupena“ diváckou nevstřícností._____ Pokud Trier kdysi prohlásil, že film má být jako kamínek v botě, jeho završení trilogie Deprese je takovým menhirem (pro Joe mezi čtenáři: narážka na vážně, vážně velký šutrák z komiksů s Asterixem a Obelixem). Ne proto, že se zabývá tabuizovanějšími oblastmi sexuality (sado-masochismus, pedofilie, homosexualita, ačkoliv poslední dva jmenované provokativně propojuje utvořením „nezdravě parentálního páru“), ale proto, že je o nevymanitelnosti z předurčených (genderových, biologických, sociálních…) rolí. Zbavit se jich, znamená ztratit své lidství, nepřímo říká v druhém epilogu. Dochází tak k mizantropickému závěru, že lidé jsou nepoučitelní pokrytci a tento cyklus se opakuje a přechází z jednoho na druhého, ať je model rodiny sebevíc alternativní._____ Bezpochyby Trierův opus magnum. Nejenom díky své délce a různým verzím (už DOGVILLE měl dva různé sestřihy s ohledem na potřeby distribuce), ale z toho důvodu, že dánský provocauteur tematizuje vlastní tvorbu (např. ČÁST II. odkazuje k jedné scéně z ANTIKRISTA a přebírá výchozí bod zápletky PROLOMIT VLNY) a mediální image (Seligman je rodinné příjmení, zmínky o „antisemitismu“ ad.). Pokud jde o terapii, nabízí se otázka, kdo je pacientem a kdo terapeutem. (17.01.2014)

Komediální část jsme nechali za sebou a začíná ta smutná. Takže divák se nebaví, ale pořád je zvědavý. Sado maso choutky tu jsou, ale jsou činem zoufalství ne chtíče a ta propíraná kontroverze se tím tak nějak maže. Život Fido rozhodně stál za vyprávění a opravdu se mi líbila scéna se stromem. Co je ale nechutnou fackou všemu vyprávěnému je konec, který ničí jakous takous katarzi a nešokuje, spíš znechucuje. Působí dost násilně. Nebo nedotáhnuté linie s Jamie Bellem nebo Willemem Dafoe. Jsou dílem Larsovým nebo cenzorským? Škoda, snad režisérská verze bude dávat větší smysl. Hey Joe. (19.01.2014)